Prohlášení o náboženské svobodě

Dignitatis humanae

Právo osoby a skupin na společenskou a občanskou svobodu v oblasti náboženství.

Toto prohlášení původně patřilo k 5.kapitole dekretu o ekumenizmu, ale po diskuzi bylo z tohoto vyčleněno a vytvořeno jako samostatná deklarace, při čemž text byl přepracován a doplněn změnami. I papež Pavel VI. přispěl svými doplňky. Deklarace byla na Koncilu schválena a slavnostně vyhlášena 7.12.1965.

Úvodní 1. článek

V dnešní době si lidé stále více uvědomují důstojnost své osoby a vyžadují stále více svobod v lidské společnosti, zejména volají po svobodě v duchovních hodnotách,
především v náboženských.
Posvátný sněm prohlašuje, že jedině pravé náboženství jak vyznáváme se uskutečňuje v katolické církvi, která dostala příkaz od Ježíše hlásat je všem lidem (Mt 28,19-20).
Lidé jsou povinni tuto pravdu hledat a potom ji přijmout. Náboženská svoboda se vztahuje na svobodu od nátlaku státu k výkonu nebo omezení náboženského přesvědčení.

I. kapitola – Všeobecné zásady náboženské svobody (čl. 2 – 8 )

Vatikánský koncil prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Nemá být v náboženských věcech nucena jednat proti svému svědomí a nemá ji být bráněno soukromě i veřejně jednotlivě nebo ve společenství vyznávat víru. Toto právo je zakotveno v důstojnosti lidské osoby. Tato svoboda by měla být zabudována do státních zákonů. Člověk jako osoba rozumná má morální povinnost hledat pravdu, především náboženskou. Tuto povinnost však nemůže splnit, když nemá plnou svobodu vnitřní i vnější. Pravda se má hledat důstojným způsobem člověka tj. svobodným hledá- ním, s pomocí učitelského úřadu církve a dialogu. Úkon náboženský spočívá v podstatě ve vnitřním svobodném aktu, kterým se člověk obrací k Bohu. Tyto akty nemohou se lidem ani nařídit mocí ani se jim nesmí bránit. Člověku jako společenské bytosti přiná- leží vykonávat náboženské úkony i veřejně, bránění tomuto je porušování náboženské svobody. Z práva svobody přísluší náboženským společnostem, aby mohly ve veřejném kultu oslavovat Boha, přisluhovat věřícím v náboženských úkonech, je vyučovat, své úřední osoby volit, vychovávat, jmenovat, překládat, být ve spojení s jinými náboženskými společnostmi ve světě, zřizovat náboženské budovy. Dalším právem má být veřejně učit a svědčit pro víru slovem i písmem. Náboženské společnosti však nesmí vykonávat nátlak nebo používat nečestný způsob přemlouvání, zejména lidi málo vzdělaných nebo chudých. Z titulu náboženské svobody má být právo sdružovat se do spolků s účelem vzdělávacím, sociálním nebo charitativním. Každé rodině přísluší právo zařídit si ve svobodě náboženský život, nábožensky vychovávat děti. Toto právo má být státem respektováno, zejména, aby si rodiče mohli vybrat školu pro své děti, kde alespoň není zraňováno náboženské přesvědčení a kde se vyučuje i náboženství.

Státní moc má dbát, aby stejná práva platná pro občany nebyla zkracována těm, kteří vyznávají náboženství, aby nedocházelo k diskriminaci. Tam by došlo k porušení náboženské svobody, kde by nucením nebo strachem nebo jiným způsobem bylo ztěžováno vyznávání víry a náboženství, kde by se použilo síly k odložení náboženského přesvědčení. Při náboženské svobodě musí každá společnost respektovat určité normy:
1) Mravním zákonem jsou vázáni brát ohled na práva a povinnosti člověka jakož i na všeobecné dobro.
2) Všem lidem je třeba dopřát spravedlnosti a lidskosti.
3) Proti zneužití náboženských svobod má právo stát se bránit.
V dnešní době jsou lidé často vystaveni vnějšímu tlaku a jsou v nebezpečí, že ztratí svou vlastní svobodnou schopnost zvolit si náboženskou pravdu, často pod rouškou svobody nechtějí se mnozí podřizovat autoritě. Koncil nabádá proto všechny, kteří mají povinnost vychovávat, aby vedli lidi k pravé svobodě.

II. kapitola – Náboženská svoboda ve světle Božího zjevení (čl.9 –15)

Učení o svobodě má kořeny v Božím zjevení. Sice ne výslovně, ale přece jasně. Kristus respektoval svobodu, když hlásal Boží slovo. Především akt víry je zcela svobodný. K přijetí víry nesmí být nikdo nucen (CIC can 1351, Pius XII. Mystici corporis). Bůh sice volá lidi ke své službě v Duchu a pravdě a oni Ho na základě svého svědomí následují, ale nikdy Bůh nikoho nenutí. I Bůh respektuje svobodu člověka. I Kristus vyhledával své učeníky a apoštoly v trpělivosti, tichosti a pokoře a pak je pozval. Řekl také: „ Kdo neuvěří bude zavržen, kdo uvěří bude spasen“ (Mk 16,16). V podobenství o pšenici a koukoli řekl, aby obojí rostlo do doby žní (Mt 13,30, 40-42).

Ježíš Kristus uznával státní moc i právo( dávejte co je císařovo císaři, co je Božího Bohu Mt 22,21). Kdo se Ježíšovi vzepřel tomu nijak násilím pravdu nenutil. Vydal svědectví pravdě nakonec na kříži. Apoštolové také neobraceli na víru násilím, ale jen mocí slova Božího.
Slovo Boží se stávalo spásou pro toho kdo uvěřil ( Sk 4,31, Řím 1,16). I apoštolové ctili legitimní státní autoritu (Řím 13,1-2). Ale také znali, že člověk musí více poslouchat Boha než lidi (Sk 5,29). Církev tuto přijatou náboženskou svobodu praktikovala, i když někdy také tak, že málo odpovídala evangeliu, někdy i odporovala, ale své učení o svobodě nezměnila nikdy. Tato svoboda, kterou církvi věnoval Boží Syn a kterou zasloužil smrtí na kříži ať je ceněna a je posvátná. Kdo proti ní jedná jedná proti Bohu.
Platí jako základní princip církve ve vztahu k veřejné moci i v občanském pořádku. Církev žádá o duchovní svobodu hlásat evangelium všemu stvoření (Mk 16,15) a uznání církve jako společnosti, která se řídí křesťanskými zákony víry v občanské společnosti.
Zároveň křesťané mají mít jako ostatní občané právo, aby jednali podle svého přesvědčení a nebyli v tom zkracováni. Církev má úkol pravdu, kterou je Kristus hlásat i autenticky učit, zároveň mravní principy autoritativně vysvětlovat, žít v Duchu a lásce. Každý křesťan má povinnost pravdu Kristovu stále lépe poznávat, bránit ji, věrně ji předávat a setkávat se s lidmi, kteří jsou v bludu a nevědomosti ve víře a lásce. Tato
náboženská svoboda je již obsažena v encyklice Pacem in terris Jana XXIII. a mnoho zemí ji již přijalo do svých ústav. Jiné státní formy, kde sice je uznávána náboženská kultovní svoboda brání různými pokyny občany a odrazují je od vyznávání víry a náboženství a náboženským společnostem je ztěžován vnější výkon jejich poslání.
Aby byly pokojné vztahy mezi lidmi na světě je třeba, aby všude byla plná náboženská svoboda uznávána a tato nejvyšší práva a povinnosti člověka byla chráněna.