Svátek křtu Páně – 12. 1. 2014: Mt 3, 13-17

Pán Ježíš sestupuje do Jordánu, aby se nechal od Jana Křtitele pokřtít. I když mu to Jan rozmlouvá, na svém přání trvá. Proč se chce nechat pokřtít? Vždyť byl, stejně jako jeho Matka, bez hříchu: bez dědičného hříchu i bez jakéhokoli hříchu osobního.

Je rozdíl mezi křtem Janovým a křtem, který známe my. Janův křest, který přijímá také Pán Ježíš, nebyl svátostí v pravém smyslu slova. Byl symbolem pokání, znamením, že se lidé chtějí navrátit k Bohu. Ježíš Kristus jako Nový Adam, nová hlava lidstva, podstupuje tento obřad. V něm se lidstvo jako celek navrací k Bohu Otci, a proto je vhodné, aby Janův křest na znamení svého vykupitelského díla přijal. Jako pastýř hledající ztracenou ovci jde až tam, kde se ovce nachází, tak také Ježíš Kristus jde tam, kde se lidstvo nachází: jde do prostředí, kde se vyznávaly hříchy, kde si lidé uvědomovali svou hříšnost, aby odtud lidstvo pozvedl a přes Kalvárii vyvedl k věčné spáse.

Svátostný křest naproti tomu působí odpuštění hříchů. To, co Janův křest naznačoval a předpovídal, to se ve svátostném křtu uskutečňuje. Janův křest byl znamením kajícího smýšlení a touhou po návratu, svátostný křest je uskutečněním tohoto návratu; je okamžikem odpuštění hříchů. Stáváme se adoptivními Božími dětmi s právem modlitby „Otče náš“, stáváme se členy církve, stáváme se sobě bratry a sestrami, přijímáme Boží odpuštění a milost a další Boží dary.

Když se lidé ptali papeže Jana Pavla II., co považuje za nejvýznamnější okamžik svého života, bez váhání odpověděl, že křest. Jsou známé fotografie, jak klečí v kostele v rodných Wadowicích u křtitelnice a děkuje za svůj křest. To nás vede k zamyšlení, jakou vděčnost projevujeme za křest, jak na něj vzpomínáme, jestli bereme vážně své rozhodnutí zříkat se všeho zlého a věřit, co nám Pán Ježíš k věření svěřil. A jestli zde pozorujeme nějaký nedostatek, můžeme prosit o větší sílu k plnění křestního závazku a s novým odhodláním se o to s Boží pomocí snažit. Kéž se nám to daří, k větší Boží slávě.