9. 5. 2014: Pátek po 3. neděli velikonoční: Jan 6, 52-59

Právě jsme slyšeli o potřebě přijímat Eucharistii, abychom dosáhli věčné spásy. Někdo může namítnout: „Nutný je křest. Pro ty, kteří po křtu ztratili milost posvěcující, je nutná svatá zpověď. K čemu přijímání Eucharistie?“ Při takovýchto úvahách se zapomíná hned na dvě věci: 1) Není nutnost jako nutnost. 2) Chtějme být víc, než jen křesťanskými minimalisty.

Při přijímání svátostí přece nejde o splnění nezbytně nutného minima (křest, příp. svatá zpověď). Při přijímání svátostí jde o plnohodnotný duchovní život v Boží blízkosti. A jako v biologickém životě se nespokojujeme s pěti základními prvky nutnými pro přežití, ale chceme žít svůj život naplno, tak také v duchovním životě. Představme si rodinu, kde by si manželé po svatbě a dovršení manželství řekli: „To základní jsme splnili, zbytek není důležitý. Na shledanou.“ Přesně tak uvažuje člověk, který by se chtěl spokojit se splněním základních podmínek ke spáse, a po přijetí křtu by už nechtěl nic dalšího.

Naše lidské síly jsou slabé. Potřebujeme Boží pomoc. Směřujeme-li k věčnému životu „kvůli Bohu samotnému“, již nyní se s ním budeme chtít setkávat, a právě v Eucharistii je takové setkání nejintenzivnější a jedinečné. Kdo by nechtěl přijímat Eucharistii, pravděpodobně by tím ukazoval svůj nezájem o Pána Boha. Proto chtějme často přistupovat ke svatému přijímání. Chtějme se často s Bohem smiřovat ve svaté zpovědi. Ať je náš křesťanský život nejenom pravdivý, ale také plnohodnotný.