9. 1. 2014: Mk 6, 45 – 52.

Pán Ježíš překvapil své učedníky takovým způsobem, že křičeli strachem. Báli se, když se k nim blížil. Ale ve skutečnosti se nebáli jeho samotného, báli se své představy o něm. Se svými zkušenostmi dost dobře věděli, že se ho bát nemusí.

V duchovním životě je to podobné. Nastanou okamžiky, kdy se Pánu Ježíši sice přibližujeme, a přesto nejsme naplněni radostí, ale strachem. Podobně jako u apoštolů je důvodem takového strachu náš vlastní výklad situace, naše vlastní lidská omezenost.

Objektivně vzato, pro správný duchovní život není nic lepšího a jiná možnost, než být blízko Bohu skrze Ježíše Krista. Ať už je to spojeno s útěchou a radostí, nebo s dočasným strachem, jedná se o jedinou možnost, jak dosáhnout spásy k větší Boží slávě. A naopak, i kdyby člověk zakoušel příjemné „duchovní“ pocity a stavy, ale objektivně vzato by nebyl v Boží blízkosti, ale ve svém hříchu, ke spáse mu to nijak neprospěje.

A tak nehodnoťme kvalitu svého duchovního života podle toho, co prožíváme, co si myslíme, zda máme strach nebo útěchu. Kvalitu duchovního života hodnoťme podle toho, jestli jsme ve stavu přátelství s Bohem tím, že se hříchu zbavujeme a konáme dobro, anebo zůstáváme ve stavu hříchu a tím mezi námi a Bohem trvá nepřátelství.

Apoštolové na lodi měli strach, a po přijetí Ježíše na loď svůj strach pozbyli. I my překonáme svůj dočasný a vskutku problematický strach z přijetí Ježíše Krista jedině tím, že Ježíše přijmeme. A jak ho přijmout? Úplně jednoduše: plněním jeho vůle vyjádřené v dvojím přikázání lásky k Bohu i lidem, a také přijetím pravd víry. V tom spočívá ono zmíněné přátelství s Bohem, v tom spočívá ono „být v Boží blízkosti“. Žádné mimopřirozené praktiky a meditace, žádné „duchovní“ cviky a soustředění, ale jednoduché naplnění Božího přikázání lásky a přijetí pravd víry. Bůh totiž není žádné abstraktní Absolutno, ale konkrétní Bůh: Otec, Syn, Duch Svatý. Jemu, co v Ježíši Kristu zjevil, věříme a s vírou to naplníme při zachování lásky k Bohu a lidem. To je podstata duchovního života, ve kterém strach nakonec nebude mít žádné místo.