7. 2. 2014: Mk 6, 14-29

Svatý Jan Křtitel je vzorem postoje vůči nositelům autority. Je to postoj úcty, ale beze strachu. Autorita samotná má původ u Boha, proto si její nositelé už tím samým zaslouží úctu. Oni sami jsou však jenom lidé, sami také stojí před Bohem a budou se mu zodpovídat. A právě toto vědomí je důvodem, proč se před nimi nikdo nemusí třást. Zůstává tedy nerovnost co do postavení, ale rovnost co do lidské důstojnosti, a ta je důležitější.

Nejvyšším vzorem je Bůh sám. K němu přistupujeme s úctou, ale nebojíme se. Modlíme se „Otče náš“ a otcovství přece nevyvolává hrůzu, i když bázeň ano. V modlitbě říkáme otevřeně, co říci chceme, a Bůh nás vyslechne; podobně by tomu mělo být také s nositeli autority: nemají vyvolávat hrůzu a při rozhovorech s nimi by se nikdo neměl bát říci vše, co chce. Jestliže ne, může být chyba na jedné, druhé či na obou stranách.

Pokud nějaký nositel autority zapomíná, že sám má také své závazky a že je podřízen, zpronevěřuje se vlastnímu poslání. Když jenom vyžaduje poslušnost a sám nedokáže uposlechnout ty, kterým je povinen projevit poslušnost, ani on se nedočká toho, co žádá. „Slova dojímají, příklady táhnou.“

Tváří v tvář příkladu Jana Křtitele a zmíněných skutečností může každý nositel autority zkoumat, jaké postoje u svých podřízených (nebo dětí, vnoučat) vyvolává. Kdyby to byly postoje strachu a obav, něco by nebylo v pořádku. Jak již bylo řečeno, Bůh je vzorem. Vyžadování čestnosti, zodpovědnosti a spravedlnosti se má dít čestně, zodpovědně a spravedlivě. Vždycky s láskou a úctou k podřízenému. Je spravedlivé mít postoj vědomé podřízenosti Bohu. Pak i postoj vůči vlastním podřízeným bude takový, jakým být má.