6. 11. 2014: Čtvrtek 31. týdne v mezidobí: Lk 15, 1-10

Podobenství o ztracené ovci a ztracené minci tvoří spolu s podobenstvím o marnotratném synovi trojici, která vypovídá o Božím milosrdenství.

Celek těchto třech podobenství je uveden větou: „Za Ježíšem přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli.“ Slova „aby ho slyšeli“ naznačují, že v nich už začal plát plamínek obrácení. Sice malý a skrytý, ale skutečný. Některým lidem se ale jejich přítomnost nelíbila. Jako by v nich nevědomky chtěli tento plamínek uhasit. Dnes by se nemluvilo o celnících a hříšnících, ale o „špatných lidech“. A také dnes by se našli mnozí, kterým by se nelíbilo, že zrovna tito „špatní lidé“ mají mít s nimi něco společného, anebo že tito „špatní lidé“ chodí do kostela. Svědčí o tom např. ty známé výroky typu: „Podívejte se, chodí do kostela (/je věřící), a jak se chová!“ Myslíte si, že kdyby tito „špatní lidé“ přestali např. chodit do kostela, že by to přispělo k jejich polepšení? Právě proto (ať už vědomě, nebo nevědomě) přicházejí do Ježíšovy blízkosti, aby se obrátili… A nebo se někdo zásadně staví proti jinému kvůli jeho viditelné špatnosti a netuší, že v něm už také může růst skrytý plamínek obrácení.

 Postoj Ježíšových současníků, kteří odmítali příchod celníků a hříšníků, připomíná nám, že v této oblasti máme být pozorní. Netušíme, co se v tom či onom navenek špatném člověku odehrává a začíná. Nakonec, každý z nás si může položit otázku, zda v něm samém vůbec nějaký plamínek obrácení je – vzhledem k jeho vlastním chybám.

Účinnou ochranou před výše uvedeným postojem je modlitba za obrácení hříšníků. Když se za někoho modlíme a přejeme mu to nejlepší (věčnou spásu v Boží přítomnosti), jistě nebudeme takového člověka zároveň odmítat.