5. 2. 2014: Mk 6, 1-6

Nazareťané si během třiceti let zvykli na Kristovu přítomnost. Když nyní vystupuje jinak, než dosud, je jim najednou těžké změnit názor, který si o něm na základě zvyku vytvořili: „Je to tesař, co ze sebe dělá?“

Ve svém duchovním životě přijímáme pravidelně svátosti, každý den se účastníme mše svaté atd. Může dojít ke zvyku a zevšednění a mohlo by dojít také k neúctě vůči Bohu, se kterým přece „mluvíme“ denně.

Jak předejít zevšednění? Někdo by si mohl říct, že když svůj duchovní život omezí, účast na mši svaté omezí, méně se bude modlit, stanou se mu „posvátné věci“ vzácnějšími. Svatá Terezie také podlehla pokušení omezit modlitbu, když se cítila být nehodnou, ale dopadlo to špatně.

Manželé po několika letech zjistí, že „už to není vono“, že si už nejsou tak vzácní. Jak nastalou situaci vyřeší? Řeknou si snad, že se budou potkávat jen jednu hodinu týdně v neděli, a tak že si opět začnou být vzácní? Nezačnou, jen by se přiblížil rozpad manželství. Stejně tak zde: Případné zevšednění každodenní mše svaté nevyřešíme omezením své účasti na pouze nedělní mši. Řešení je jiné: Chybí úcta? – posílit úctu. Chybí nadšení? – posílit nadšení. Zevšedněla mše? – uvažovat s díkem, o co při ní jde. Když v jedné diecézi museli kněží slavit tři mše svaté denně a hrozilo jim zevšednění, biskup jim neřekl, aby slavili jen jednu, ale aby se před tou třetí věnovali rozjímání. Kdo se účastní často mše svaté, má v rozjímání jistou záruku a ochranu, že mu bude mše svatá stále vzácnou.