4. 5. 2014: 3. neděle Velikonoční: Lk 24, 13-35

Emazuští učedníci dobře znali Písmo svaté, a přesto potřebovali slyšet výklad od někoho kompetentnějšího. Pak si říkají: „Což nám srdce nehořelo, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ V knize Skutky apoštolů se vypráví o komořím etiopské královny, který četl text z Izaiáše, a přiznává se, že nerozumí. Jáhen Filip mu všechno vysvětlil, a pak v duši komořího vzplálo světlo víry až nakonec požádal o křest. List Petrův varuje před soukromým výkladem textů Písma svatého.

Proto je unáhlené, když se např. koná nějaká evangelizační akce, a všem se začnou rozdávat Bible a konec. Něco jihého je mít nějaký biblický text, a něco jiného je přijmout s biblickým textem to, co se nám v něm dává. Písmo svaté a Tradice církve jsou „pouhými“ svědky Božího sebedarování člověku. Církev je prostředím, kde přijímáme řádným způsobem Boží milost, Boha samotného. To je jedním z důvodů, proč právě Učitelskému úřadu církve bylo svěřeno poslání podávat autentický výklad Písma svatého.

V tuto chvíli by někdo mohl mít pokušení vzdát se četby Bible, aby se snad nedopustil špatného výkladu. Těžskosti nemají zastrašovat, ale máme je překonávat. Zmíněná těžkost a obava se nevyřeší odložením Bible, ale snahou o poznání, jak církev ten či onen text vykládá, a s tímto poznáním číst. Když totiž čteme Písmo svaté – svědectví Božího sebedarování se lidstvu – zvláštním způsobem duchovně přijímáme toho, který se nám daruje – Boží Slovo s velkým „s“, Božího Syna samotného, který nás pozvedá zpět a zapaluje v nás oheň, abychom toužili být s Pánem Bohem navěky. To je smyslem biblického textu: svědectví o Bohu samotném, o Božím sebedarování lidstvu, svědectví, které v nás vyvolává potřebu odpovědět.