4. 2. 2014: Mk 5, 21-43

Nemocná žena a Jairova dcera mají společného více, než jenom stejně dlouhou etapu svého života. V obou případech se setkáváme s omezenými lidskými schopnostmi: Žena vynaložila všechen majetek na léčení a žádný lékař jí nemohl pomoci; Jairovu dceru nemohl žádný člověk zachránit před smrtí. Teprve božský zásah Ježíše Krista vše velmi rychle zázračně vyřešil. V případě (skutečných) zázraků se nejedná o žádné léčitelství, proto také toto téma a velká nebezpečí pro duši s tím spojená nyní nebudeme rozebírat. Spíše se podívejme na život obou postav v okamžiku zázraků. Zakusily, jak potřebná pro ně byla pomoc samotného Boha.

I když někdo vynaloží všechny své přirozené síly, ani v tělesném životě to nestačí. Stále potřebujeme Boží pomoc, ať už se projeví nějak mimořádně, nebo nepozorovaně. Je to Bůh, kdo nás udržuje v bytí. I když konáme nějaký dobrý skutek, činíme tak sice my sami, ale s jeho pomocí. Boží pomoc potřebujeme pořád. Kdo by spoléhal pouze na sebe a s Boží pomocí nechtěl počítat, brzy by se přesvědčil, že to tak nejde.

Nyní hrozí jiný nedobrý postoj: Spoléhat na Boží pomoc nesprávně, jako by Bůh měl nahrazovat lidskou lenost. Jednalo by se o projev nevděku i neúcty. Člověk by se zpronevěřil svému poslání. Také zde by se každý mohl rychle přesvědčit, že tudy cesta nevede. Když ale někdo využije nabízenou Boží milost a spolupracuje s ní, může očekávat další.