29. 5. 2014: Slavnost Nanebevstoupení Páně: Mt 28, 16-20

Událost nanebevstoupení Páně má kromě historického rozměru ještě také význam symbolický. Naznačuje a dovršuje to, k čemu došlo o Velikonocích. Velikonoce jsou onou „hodinou“, která je středem Janova evangelia; „hodinou, …kdy měl přejít (pascha) z tohoto světa k Otci“. Tato „Hospodinova pascha“ – přejítí Páně – se uskutečnila tajemným způsobem skrze jeho smrt a zmrtvýchvstání. A co se o Velikonocích stalo tajemně, děje se dnes viditelně před zraky apoštolů.

Loučení bývá smutné, ale apoštolové mají hned několik důvodů k radosti: V závěru evangelia jim je řečeno: „Já jsem s vámi po všechny dny…“ Odchod není absolutní, Pán se svou církví tajemně zůstává. Kde je on, tam je Boží království, o kterém bylo řečeno: „Boží království je mezi vámi.“ Kromě této duchovní přítomnosti zůstává se svou církví také pravdivě, skutečně a podstatně v Eucharistii pod svátostnými způsobami.

Dalším důvodem k radosti je příslib jeho příchodu ve slávě na konci časů. Tento příchod lze do určité míry přirovnat k opaku nanebevstoupení. Podle tradice církve a náznaků některých biblických textů došlo k nanebevstoupení směrem na východ. Proto se křesťanská liturgie (slavená „v očekávání jeho slavného příchodu“) často slaví ve společném obrácení k východu. To je ovšem pouze symbolické gesto a postoj. Nejsme přírodním náboženstvím; přesto i tyto symboly mají svůj význam a odkazují na něco (Někoho) vyššího: Na toho, kterého jedna adventní antifona nazývá „Oriens“ – „vycházející; východ“. Na toho, který po noci smrti a pohřbu vychází z hrobu jako vycházející slunce; Slunce a světlo našeho věčného života.

Třetím důvodem k radosti je příslib seslání Ducha Svatého: „Jestliže neodejdu, přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám“.

A tak také zde platí obojí: Při nanebevstoupení, a vlastně už o Velikonocích, Pán Ježíš odešel, ale přesto s námi jistým způsobem zůstává, a proto nemáme důvod k zármutku, ale k naději a radosti.