28. 1. 2014: Mk 3, 31-35

Panna Maria plnila Boží vůli lépe, než kdokoli z nás. Proto zvláště jí patří uznání vyslovené jejím Synem. Z toho důvodu není dnešní evangelium protimariánské, jak by se na první pohled zdálo. Zde se jedná o něco jiného: Jsou chváleni všichni, kdo plní Boží vůli, a Pán Ježíš říká, že tito lidé jsou pro něho jako nejbližší příbuzní. Tedy neodmítá Marii, ale povyšuje ostatní, i když způsob jeho jednání může někoho překvapit: Samotná skutečnost plnění Boží vůle je závažnější, než rodinné svazky.

Co to znamená plnit Boží vůli? Snad postavit svůj život na nějakých vnuknutích? To je v důsledku někdy dobré, někdy katastrofální – jak to rozeznat? Nebo to znamená postavit svůj život na zjeveních? Ta jsou někdy pravá, někdy falešná. A i když je o falešném zjevení někdo přesvědčen, že je pravé, a má pro to „důkazy“, zůstává falešným. Jak to rozeznat? Nebo plnění Boží vůle znamená dělat všechno to a jenom to, co řekne jeden konkrétní vybraný kněz, který svými názory někomu „sedí“? Nic z toho.

Boží vůli plníme tehdy, když zachováme Boží přikázání. Desatero známe, odtud nepřímo vyplývají také ta církevní… Vše se dá shrnout do dvojího přikázání lásky: k Bohu a bližnímu. Když se nám stane jejich plnění vlastním, samozřejmým a častým, vznikne ctnost.

Pokud někdo pochopí smysl a význam Božích přikázání; pokud se staly jakoby jeho součástí, už se nejedná o příkaz. Mluví se o tzv. zvnitřnění. Pak už člověk nedodržuje přikázání, protože jsou přikázaná, ale z úplně jiného a vyššího důvodu. Zde ovšem často dochází k nedorozuměním. To neznamená určovat si, volit si, co je správné. Znamená to Boží (tedy ne „svá“) přikázání mít v sobě. Příklad: Když pochopím smysl a význam přikázání „Nezabiješ!“, pak to neznamená, že s odvoláním na pavlovskou svobodu začnu zabíjet – to není svoboda. Znamená to, že se pouze změní motivace mého jednání (ne-zabíjení). Dříve jsem nezabíjel, že to bylo zakázáno, dnes proto, že sám vím, proč se nezabíjí, a z toho důvodu nechci zabíjet. Svědomí není jakousi nezávislou věcí. Svědomí má být odrazem Boží vůle. A jako zrcadlo smí odrážet jenom to, co je před ním, tak také svědomí smí odrážet jenom to, co je Boží vůlí. Boží vůle je ale daná, na nás a našich přáních nezávislá. A právě Desatero, církevní přikázání, horské kázání, magisterium církve jsou pomůckou, jak zjistit, jestli je naše svědomí spolehlivé, či nikoli.

Proto také když Pán Ježíš říká, že přišel Zákon dovršit (a toto dovršení pak rozebírá sv. Pavel), mluví v této souvislosti o trvalosti všech přikázání… Pro ty, kteří ono dovršení Zákona ve světle pavlovské teologie chápou jako odmítnutí přikázání nebo alespoň jejich odsunutí a praktické ignorování, je patrně určen jistý citát z druhého Petrova listu. Takový přístup vede k věčné smrti, dárcem věčného života je však ten, který říká: „Hle, přicházím splnit tvou vůli.“