27. 2. 2014: Mk 9, 41-50

Texty o sekání ruky apod. vždycky působily jisté obtíže posluchačům evangelia. Hledaly se pak různé výklady a kličky, jak oslabit závažnost nebo platnost těchto slov. Vždyť by přece sebezmrzačení bylo ničením Božího díla, bylo by také hříchem proti životu. Místo kličkování se raději podívejme, o co v celé perikopě ve skutečnosti jde.

Na první pohled bezvýznamná slůvka „lépe je“, „lepší by bylo“ ukazují směr, kterým se má náš výklad ubírat. Mluví se zde o závažnosti pokušení a hříchu a tato závažnost je představena v přirovnání k sebezmrzačení s tím, že pokušení a hřích jsou ještě horší. Člověk si totiž snadno dokáže představit to, co je vidět. A tak je nám postavena před oči hrůza zmrzačení, abychom snadněji mohli uvažovat o mnohem větší hrůze hříchu. Když povedeme pouze abstraktní řeči o závažnosti hříchu, nevyburcuje to nikoho tak, jako když použijeme přirovnání k něčemu strašnému, co si lze představit.

Nadsázkou není výraz „useknout“, ale použitý rozkazovací způsob. A tak ani nezeslabujeme slova evangelia, ale ani se nebudeme chtít zmrzačit.  Pouze když víme, jak strašným by bylo useknutí ruky a nechceme to, tím spíše nemáme chtít podlehnout pokušení a být zavrženi, což je i pro tělo po vzkříšení mnohem horší, než žít třeba jen s jednou rukou.

Kromě toho se zde ještě skrývá symbolický význam: u pokušení nemáme zůstávat, ale je třeba s ním skoncovat tak rázně, „jako když utne“.