26. 2. 2014: Mk 9, 38-40

„Kdo není proti nám, je s námi / pro nás.“ zaznělo v dnešním evangeliu. „Kdo není se mnou, je proti mně.“ zaznívá na jiném místě. Člověk, o kterém se dnes v evangeliu mluví, ve skutečnosti byl s Ježíšem, i když jiným způsobem, než apoštolové očekávali. Proto v jeho případě platí oba výroky.

Tím jsou vybízeni všichni členové církve k opatrnosti v přístupu k ostatním lidem. Někdo je ve stavu hledání s pevným rozhodnutím přijmout poznanou pravdu, někdo je na cestě do viditelného společenství církve. Někdo je mimo její hranice z důvodu pohoršlivého způsobu života některých jejích členů atd.

Být ve viditelném společenství církve je sice potřebné, ale toto samotné ještě ke spáse nestačí. Dějiny – i dnešní doba – ukazují mnoho lidí, kteří se spokojili se svou pravidelnou účastí na nedělní mši svaté, ale jejich „mimokostelní“ život o ničem hodnotném nesvědčil. Titíž lidé se dokáží dokonce i hrubě vyjádřit na adresu těch, kteří na nedělní mši nechodí, ale „člověk soudí podle zdání, Bůh však vidí do srdce.“ To neznamená, že bychom řekli: „Není třeba chodit na mši svatou, hlavně, že žiješ dobře.“ Pokud člověk žije skutečně dobře, bude se snažit být s Bohem a to se projeví mj. tím, že půjde na mši. Znamená to spíše, že my lidé se svou omezeností nemáme hodnotit druhého člověka podle několika málo viditelných kritérií.

A tak když vidíme, že někdo není v plném společenství církve, je třeba hledat způsoby, jak mu pomoct, jak odstranit předsudky atd. Jak bychom dopadli, kdyby apoštolové nepřijali Pavla, který předtím nejenom že nechodil na mši, ale dokonce tvrdě pronásledoval církev?…