26. 12. 2013 – Svátek sv. Štěpána

Po Ježíšově narození slavíme svátek sv. Štěpána, mučedníka. Někdo by se mohl ptát, jestli se tím neničí vánoční radost, zda vůbec tento svátek s vánocemi nějak souvisí. V evangeliu slyšíme tvrdá slova o tom, co nastane, když lidé nepřijmou Ježíše Krista a jeho učení. Mluví se o vraždách v rámci jediné rodiny, o nenávisti a pronásledování i o potřebě vytrvat. A právě zde se ukazuje souvislost mezi Vánocemi a mučednictvím sv. Štěpána. Když se Boží Syn stal člověkem a jako Ježíš Kristus se narodil, pro nás osobně to ještě není všechno. Ještě je potřeba udělat něco z naší strany: přijmout ho. A protože v duchovním světě není žádný mezistav, ale pouze dvě možnosti, tak kdo Ježíše přijme, je s ním, je na straně dobra, je spojen s Dárcem pokoje. A kdo ho nepřijme, není spojen s Dárcem pokoje, není s Bohem, ale s Nepřítelem Boha, nešíří Boží lásku, ale to druhé, tj. ďábelskou nenávist, která se pak projeví těmi hroznými věcmi, o kterých mluví dnešní evangelium. Třetí možnosti není. Předchozí dvě mohou být uskutečněny nepřímo, nevědomě nebo v různém stupni, ale jsou to jenom tyto dvě. Proto mučednická smrt sv. Štěpána je důsledkem toho, že někteří lidé Ježíše nepřijali. Hned po slavnosti jeho narození máme mít na paměti, že je třeba přijmout ho; vzít jeho nauku vážně a ve svém životě ji naplnit.

Všimněme si jedné věci: okamžiku odsouzení sv. Štěpána předcházela jeho dlouhá řeč, kterou Štěpánovi protivníci trpělivě poslouchali. Ale v okamžiku, kdy zmínil Ježíšovu božskou slávu, tedy nepřímo jeho božství, „všichni se na něho zuřivě vrhli“ a zabili ho. Přijetí nebo nepřijetí Ježíše Krista jako vtěleného Boha je tím rozhodujícím.

A tak sv. Štěpán stojí na začátku řady mnoha tisíců můčedníků, kteří neváhali položit život za víru v Ježíšovo božství. Ptáme se: „Stálo jim to za to?“ „Stálo sv. Atanaziovi za to, aby kvůli Ježíšovu božství strávil desítky let ve vyhnanství?“ „Není snad jedno, čemu člověk věří?“ Podívejme se, proč jim to za to stálo, a proč není jedno, čemu člověk věří. Vezměme si následující příklad: Nikdo z nás neviděl Austrálii, pouze lidskou vírou věříme těm, kteří ji objevili nebo navštívili. Popisují, co viděli, a toto my přijímáme. Nemohu si říct: „Pro mě osobně žádná Austrálie neexistuje.“ nebo: „Pro mě osobně má tvar boty jako Itálie.“ Austrálie je taková, jaká je, a tomu je třeba věřit. Podobně je tomu s božskou vírou: Pokud je Bůh – sám o sobě, nezávislý na přání lidí – Bohem trojjediným, tak chceme-li věřit v pravého Boha, musíme v něho věřit jako v takového, jaký je, v Boha trojjediného. A proto – kvůli Bohu samotnému – věříme v božství Ježíše Krista, proto kvůli tomu stojí za to položit i svůj život. Jedná se o projev lásky. Žádný mučedník by nedokázal prolít svou krev za pravdu o Bohu, kdyby Pána Boha neměl rád, kdyby mu na něm nezáleželo. Tím nás svatí mučedníci učí, že víra a láska patří k sobě a roste-li jedna, roste také druhá.