25. 2. 2014: Jak 4, 1-10

V prvním čtení se mluvilo o nepřátelství se světem. Zpráva o stvoření ale několikrát opakuje, že všechno stvořené bylo dobré, dokonce že to bylo velmi dobré.

Výrazem „svět“ bývá někdy označováno něco jiného, než planeta Země samotná či kosmos. „Světem“ se zde rozumí to, co stojí proti tomu Božímu. Podobně, jako když mluvíme o jevu zesvětštění: také se jedná o negativní věc, o odklon od posvátna. A tak jsme v přátelství se světem – lidmi jakožto lidmi; máme rádi přírodu jakožto přírodu, ale zůstáváme v nepřátelství se „světem“ ve smyslu souhrnného označením všeho, co se odvrací od Boha a stojí proti němu. V křesťanství neodmítáme hmotu jako takovou ani tělesnost jako takovou. Odmítáme až špatné zacházení s hmotnými věcmi a nebo když se hmotné věci staví proti Bohu.  „Špatný svět“ není označení pro svět sám o sobě, pro Boží stvoření, ale pro svět, který se od Boha odvrátil.

V podobném duchu se nese Ježíšův výrok po poslední večeři: „Nejsou ze světa.“ – přestože se na světě narodili. „Světem“ se rozumí něco jiného.

Když Bůh sedmého dne odpočinul od díla stvoření, viděl, že vše, co učinil, bylo velmi dobré. Stvoření bylo dovršeno vykoupením. Když vtělený Bůh po svém velkopátečním vykupitelském díle odpočinul sedmého dne v hrobě, viděl všechno, co učinil, a bylo to velmi dobré. A tak svět poničený naším hříchem a od Boha se odvracející může být také z hlediska vykoupení a následného obnovení už teď chápán v jistém smyslu jako velmi dobrý.