23. 2. 2014: 7. neděle v mezidobí – A: Mt 5, 38-48

V prvním čtení zazněla věta: „Buďte svatí, neboť já, Bůh, jsem Svatý.“ V závěru evangelia zaznívá: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Oba výroky chtějí říct totéž: Máme usilovat o svatost.

Ale co je to ta svatost? Když se někteří autoři v minulých staletích pokoušeli toto téma objasnit, došlo k určitému zkreslení, a s odstupem času se takové pojetí svatosti stalo karikaturou. Nejeden člověk pak odmítl svatost s tím, že chce být raději zavržen a v teple hrát karty, než sedět s harfou na obláčku. Doufejme, že tito lidé odmítli pouze karikaturu svatosti, ne svatost samotnou. Lidé si totiž často vykládají svatost špatně. Podle jejich pojetí je svatým ten, kdo se svatouškovsky usmívá, nechá si všechno líbit, nedokáže se ozvat… prostě jedním slovem: slaboch. K takovému pojetí dokonce vybízejí i některé upřílišněné výklady dnešního evangelia, v němž slyšíme o nastavování druhé tváře atd.

Pravá svatost ve skutečnosti není žádný projev slabosti, ale naprostého hrdinství a síly. Opravdová svatost předpokládá celoživotní boj. Boj za pravdu, spravedlnost, za dobro obecně. Boj proti všemu zlému navzdory všem obtížím, těžkostem a pokušením všeho druhu. Boj na život a na smrt, a sice život věčný a smrt věčnou. Boj, ve kterém jde o všechno, především o Boží čest z naší strany. Kdo v tomto boji s Boží pomocí (a třebas i  a samozřejmě s Božím odpouštěním) obstojí, dosáhne svatosti. Takže žádná slabost, ale síla je charakteristickou pro svatost.

Jak potom vyložit texty o nastavení druhé tváře, neodmítání atd.? Je třeba podívat se na kontext celého horského kázání: V něm jde o úsilí o dokonalost, která se projeví v pokroku v lásce k Bohu i bližnímu. Láska k bližnímu přeje druhému člověku dobro, přeje mu to nejlepší: spásu. A zde nalézáme odpověď na případné pochybnosti: Tam kde by, obrazně řečeno, nastavení tváře prospělo druhému člověku ke spáse, máme ji „nastavit“. Naše jednání ho pak vyburcuje k zamyšlení a snad i k obrácení. Tvář však nenastavujeme ze slabosti, jako by nám nezbývalo nic jiného, než se nechat fackovat. Právě naopak: Tvář nastavujeme hrdinsky, sami totiž chceme takto toho člověka vyburcovat a pomoci mu ke spáse. Však také Pán Ježíš, když se vydává na smrt za naši spásu, říká: „Sám dávám svůj život, nikdo mi ho nebere.“ Nezemřel ze slabosti – měl moc nenechat se ukřižovat, ale z lásky, z lásky, která dodává sílu něco vydržet. Tak tomu má být také při tzv. nastavování tváře. Vyhodnotit situaci, kdy tvář nastavit, a kdy jednat jinak (- srov.: „Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže správně, proč mě biješ? – a žádné nastavení druhé tváře…) musíme s moudrostí. A ani moudrost není spojena se slabostí, ale s velkou rozhodností a silou.