2. 3. 2014: 8. neděle v mezidobí – A: Mt 6, 24-34

Mezi tématy dnešní bohoslužby slova stojí na prvním místě téma Boží péče a „starostlivosti“ o člověka. Té se učíme důvěřovat. Je to starostlivost větší, než jaké se dostává dítěti od milující matky – srov. 1. čtení.

Jak máme spoléhat na Boží pomoc; na jeho „starostlivost“ a péči? Proč se v evangeliu říká, že se nemáme starat, že se postará Bůh? Copak nebylo prvnímu člověku řečeno, že bude v potu tváře získávat chléb? A koho nenapadly jisté pochybnosti, když slyšel dnešní evangelium?

Na první část pochybností odpovídá slůvko „nejprve“: „Nejprve hledejte Boží království.“ Pozemským záležitostem věnujeme nějakou pozornost, ale ne tak velkou, že by zastínily záležitosti nebeské. Věnujeme jim takovou pozornost, při které si uvědomujeme, že to hlavní stejně dělá Bůh sám – podobně jako se snažíme žít, ale je to on, kdo nás zachovává, abychom vůbec mohli být. Jak se ale pak Bůh postará, aby nám bylo „všechno ostatní přidáno“? Jak v tuto pomoc důvěřovat? K jakému druhu spoléhání nás dnešní evangelium vede?

Existují dva typy spoléhání na Boží pomoc, na Boží „starostlivost“ a péči. Buď na ni spoléháme zbožně, nebo opovážlivě. Tento rozdíl dobře vystihuje příklad studentů před těžkou zkouškou. Jeden se učí poctivě, ale zvládne se naučit pouhou desetinu látky. Před zkouškou se pomodlí: „Bože, je to ve tvých rukou.“ Druhý díky svým všeobecným vědomostem také zná pouhou desetinu látky, nic se neučí, a před zkouškou se pomodlí stejně. Navenek se nacházejí ve stejné situaci, ve skutečnosti však ten první spoléhal na Boží pomoc zbožně, druhý opovážlivě. Totéž platí pro starostlivost o jídlo, oblečení atd., jak jsme slyšeli. Boží pomoc nemá být náhradou za lenost člověka, ale má doplnit jeho chabé síly – jako u toho prvního studenta. Lenost plodí další hříchy, a Bůh nechce, abychom hřešili. Na druhou stranu v každé oblasti života – i v obstarávání si jídla a oděvu – jsme zcela závislí na Bohu. Dokonce i ten náš „lidský podíl“ už byl „podpořen“ Boží pomocí.

A tak nás dnes nikdo nevybízí k lenosti, ale k správnému pořadí hodnot. Nikdo nás nevaruje před lidským snažením o hmotné zajištění (spojené s důvěrou v Boží pomoc), ale před takovou starostlivostí, která zapomíná na Boha a přespříliš zaměstnává mysl člověka. Před takovou starostlivostí, kdy si člověk myslí, že všechno zcela závisí pouze na něm a že musí udělat i to, co ve skutečnosti může udělat jedině Bůh.  Když je obsah našeho myšlení správně uspořádán („nejprve Boží království), jsme disponováni také k přijetí Boží pomoci, která však nemá podporovat lidskou lenost, ale doplnit naše omezené a nedostatečné lidské úsilí. Vyvineme nějaké úsilí. Bůh to doplní. To Boží doplnění je nepředstavitelně větší, než naše úsilí; předchází a provází naše snažení, a naše úsilí by bez Boží pomoci a působení nemělo žádný smysl. Takto se Bůh stará.