2. 2. 2014: Uvedení Páně do chrámu

Z evangelia víme o několika vstupech Pána Ježíše do židovského chrámu. Nejznámější jsou tři: První, když ho čtyřicet dní po narození Panna Maria a sv. Josef přinesli – to slavíme dnes; druhý, když jako dvanáctiletý putoval do Jeruzaléma a zůstal v chrámě; třetí, když před svou smrtí a zmrtvýchvstáním vyhnal prodavače z chrámu. Při všech těchto událostech tam vystupuje jako ten, kdo je centrem pozornosti, jako pán ve svém. Důvodem je jeho božství: Chrám je postaven, aby v něm byl uctíván Bůh, a proto vtělený Bůh – Ježíš Kristus – je právem ve středu pozornosti ve starozákonním chrámě. Všechno, co se v něm dosud konalo, bylo symbolické a připravovalo právě na Ježíše Krista a jeho konání – tentokrát již skutečnost na místo předobrazu. Přinesení malého Ježíška do chrámu lze chápat jako intronizaci, jako vstup Krále do svého paláce, odkud bude napříště panovat také viditelně.

Proto také křesťanské chrámy jsou  místy Božího přebývání mezi námi a místy, kde společně oslavujeme Boha. Také v těchto chrámech má být Ježíš Kristus středem veškeré pozornosti, zvláště když je zde ve svatostánku tajemným způsobem skutečně přítomný. Mimo liturgii se má všechna pozornost vztahovat ke svatostánku.

Jeden autor napsal, že kostel je jen kostel. Tím slovem „jen“ nechtěl znevážit jeho hodnotu, ale chtěl poukázat na výlučnost jeho liturgického užívání. Zmínili jsme vyhnání prodavačů: jistě mezi nimi byli i poctivci, ale ven museli jít všichni. Důvodem nebyla nepoctivost, ale skutečnost, že chrám není tržnicí. Tak také křesťanské kostely nejsou zároveň kostelem a zároveň tržnicí, zároveň kostelem a zároveň hřištěm, kde by se běhalo a křičelo; nejsou zároveň kostelem a zároveň muzeem, koncertní síní, jídelnou ani čímkoli jiným. Jsou jenom kostelem.

Jestli nám něco v dnešní době zvlášť chybí, pak je to smysl pro posvátno vycházející z oslabené víry. Jak by mohl v kostele uctívat Boha ten, kdo v něho nevěří nebo svou víru nebere vážně?

Proto když vstupujeme do kostela, uděláme kříž svěcenou vodou, abychom si připomněli svůj křest a s tím spojený vstup do neviditelného chrámu – církve. Poté poklekáme směrem ke svatostánku, abychom uctili zde přítomného Božího Syna. Pamatujeme, že on zde má být středem pozornosti, tak nic nevyřizujeme, neřešíme, zbytečně se neotáčíme ani neděláme nic, co by nás odvádělo od modlitby. Pak bude také způsob liturgického slavení lepší a náš postoj vůči Bohu spravedlivější. On je zde Pánem. Kostelu říkáme „dům Boží“. Bůh ať je oslaven.