16. 4. 2014: Středa svatého týdne

Ve středu Svatého týdne vzpomínáme mj. na Jidášovu zradu. Zrada a její okolnosti i důvody se staly podnětem nespočtu děl od starověku až dodnes. Snad nikdo si nedokáže vysvětlit, jak je to vůbec možné: Jidáš byl svědkem tříletého působení Pána Ježíše; spolu s ostatními apoštoly a učedníky dostal před „malou misijní cestou“ moc, která podle Lukášova evangelia naplnila učedníky velkou radostí. Předpokládáme, že i Jidáš byl svědkem a nástrojem zázračných událostí při této cestě. Byl svědkem Boží dobroty a připravenosti odpustit. Byl svědkem důkazů božství Pána Ježíše. A přesto zradil a svou zradu dokonal.

I když by se někomu mohlo zdát nepravděpodobné, že by učedník Ježíše Krista zradil svého Pána, stalo se tak. Zaznívají nám slova Písma svatého: „Kdo stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.“ Janovo evangelium popisuje některé hříchy Jidáše, které spáchal ještě před zradou. Jedno přísloví říká, že „malé“ chyby na začátku jsou velké na konci, nebo, jinými slovy, zlo plodí další zlo, a sice stále větší.

Tragičnost osoby Jidáše je varováním pro všechny, kdo by si chtěli myslet, že jejich hříchy nejsou zas tak špatné, že se zas tak moc neděje. Jedná se o duchovní bdělost, ke které nás Písmo svaté vybízí na tolika místech. Právě opakování této výzvy svědčí o její závažnosti a potřebě naplnit ji: být bdělý v pokušení, rozpoznat, o co jde, a obstát; v hříchu se nezabydlet, ale stále z něho s Boží pomocí a s Božím odpuštěním povstávat a se vzpomínkou na křestní slib se hříchu odříkat.