16. 2. 2014: 6. neděle v mezidobí – A: Mt 5, 17 – 37

Téma Božího zákona a otázka jeho závaznosti provází celé dějiny křesťanství. Svatý Pavel se mu věnuje ve svých nejznámějších listech. Přestože všechno pečlivě vysvětluje, již v době prvních křesťanů docházelo k nepochopení významu křesťanské svobody před Zákonem, a proto slyšíme varování Druhého Petrova listu.

Pán Ježíš říká jasně, že nepřišel Zákon zrušit. A dodává, že ho přišel dovršit, což by se dalo také přeložit jako „naplnit“. Co znamená „nezrušit, ale dovršit“?

Nejdříve se podívejme, co to neznamená. Tzv. volnost od Zákona by šla jen těžko skloubit s oním „nezrušit“. Tedy žádný člověk nemůže říct, že má volnost od Božího zákona, že by si sám mohl určovat (poznávat), co je správné. Takový pokus zde byl už v Ráji a víme, jak to dopadlo. V podstatě by se jednalo o liberalismus v duchovním životě. Liberalismus se týká volnosti/nevázanosti, my jsme však povoláni ke svobodě. Svoboda ovšem neznamená ani volnost, ani nevázanost. Naše svoboda má základ v Bohu, a v něm dokonce mluvíme o nutnosti, ne o volnosti.

Dále říká, že přišel Zákon dovršit. To znamená, že přístup starozákonního člověka k Zákonu napříště již nebude tím nejlepším přístupem. Pán Ježíš dovršil Zákon při svém hlásání a konání, které vrcholí na kříži. A svým životem nám dal příklad k následování. Tím ukazuje na podstatu samotného Zákona, přičemž sv. Pavel klade do kontrastu starozákonní pojetí Zákona a kříž Ježíše Krista.

Podstatou Božího zákona je ukazovat směr na cestě k Bohu. Podstatou vykupitelského díla vrcholícího na kříži je cesta k Bohu.

Tedy naplnit Zákon znamená jít k Bohu správným směrem. (Jít špatným směrem – nenaplnit Zákon – znamená minout cíl.) Takto pojatý Zákon je zákonem dovršeným. Pojetí lidí Staré smlouvy – plnit Zákon, jen proto, že je něco nařízené nebo zakázané, a kličkovat v něm a proplouvat jako v lidských paragrafech – bylo sice dobré, ale nedokonalé – nedovršené. Podle slov Zákona možná žili přesně, ale slova nejsou všechno. Nestačí nezabíjet. Pochopím-li, o co jde v pátém přikázání a co je jím chráněno, nebudu ani zabíjet, ani se např. nespravedlivě hněvat. Neřeknu však: „Pochopil jsem, tím toto přikázání pro mě ztrácí význam, jdu zabíjet.“ Právě když jsem ho pochopil, tím spíše ho zcela zachovám. Pochopit zákon. Pochopit a s tímto pochopením a vlastním odhodláním splnit. Ne, jak se někteří domnívají, pochopit – a to je vše; pochopit, ale navenek již nesplnit. Jak by mohl dojít k Bohu ten, kdo by odmítal jeho přikázání a nahrazoval je svými vlastními? Takový člověk by nesměřoval k Bohu, ale k sobě a do věčné samoty.

A tak nezabíjíme, ale ne proto, že je to zakázané. Nezabíjíme z lásky k Bohu a člověku. Nezabíjíme, protože sami jsme už Boží zákon, jak se říká, zvnitřnili. A toto je pavlovská křesťanská svoboda: Nepotřebujeme vnější příkaz. Není to však liberalismus. Tam by se také řeklo, že nepotřebujeme vnější příkaz, ale ještě by se pokračovalo: teď nezabíjím, teď zabíjím, jak si sám určím, jak se sám domnívám a chci, aby bylo správné. My lidé ovšem nejsme pány morálky a Boží vůle je pro všechny stejná.

Ve druhém čtení jsme slyšeli o životě podle moudrosti, v prvním o přístupu k Božím přikázáním se zodpovědností. Svoboda s sebou nese zodpovědnost, liberalismus ne. Moudrost vede k poznání Boha. Bůh sám dal svá přikázání. Moudrost také znamená proniknout do Božích přikázání – do Božích, ne svých. Odmítnout Boží přikázání a nahradit je svými rozhodnutími, představami a přáními by znamenalo odmítnout Boha a nahradit ho sebou.

Opět se nám vrací to stále znovu a znovu opakované přirovnání k poručníku a vychovávanému dítěti – dědici zaslíbení, kdy poručníkem je Zákon: Když je dítě malé, dělá, co se mu přikáže. Až vyroste a poručníka nepotřebuje, nezačne si dělat, co chce. Jedná úplně stejným způsobem; ve stejném duchu, v jakém bylo vychováváno. Pouze motivace je odlišná. Tak také křesťan ve své duchovní zralosti jedná úplně stejně a podle toho, jak mluví Zákon, pouze motivace je odlišná. Nečiní tak kvůli Zákonu, ale z důvodů mnohem vyšších.

Zůstává zde ještě další, a v jistém smyslu ještě důležitější význam slov „dovršit Zákon“. Už jsme zmínili kříž a vykoupení. Na co nestačí člověk svými vlastními silami a svou snahou o zachování správně pochopeného Zákona, na to stačí nekonečné Boží milosrdenství, Boží odpuštění, když se k Bohu s lítostí navracíme a ve svaté zpovědi dostáváme možnost nového začátku. Zákon hříšníkovi spásu nepřinese, Boží odpuštění ano. A ve světle této skutečnosti, která se týká nás všech, protože všichni potřebujeme Boží odpuštění, přistupujeme k celé problematice Zákona a jeho významu. Na Boží milosrdenství však nespoléháme opovážlivě. Naše obrácení musí být opravdové, náš nesouhlas s hříchem a odvrácení se od hříchu musí být upřímné.