15. 1. 2014: Mk 1, 29-39

Po vykonání několika zázraků uzdravení odchází Pán Ježíš, aby se mohl věnovat modlitbě a hlásání evangelia. Když se rozhodujeme mezi dvěma věcmi a obě jsou dobré, snažíme se, pokud možno, obě dvě skloubit dohromady a ani jednu z nich nezanedbat. Občas ale nastanou situace, kdy si člověk musí vybrat pouze jednu, a druhou nechat nevykonanou. Pak – až na výjimky – platí, že to lepší nebo hodnotnější má přednost.

V dnešním evangeliu jsme svědky upřednostnění rozjímavé modlitby před skutky tělesného milosrdenství. O modlitbě bylo napsáno mnoho. Známe rozdělení na modlitbu ústní a modlitbu potichu; modlitbu slovy a modlitbu rozjímavou, kdy člověk „jen tak“ setrvává před svatostánkem; modlitbu naučenými slovy a modlitbu vlastními slovy, a mnoho jiných druhů. Podstatné je, že pozvedneme sovu mysl k Bohu; k tomu, který je. Nejde tedy o nějaké „meditace“, jak nám je nabízejí různé východní směry. Tam se sice člověk nějak duchovně pozvedá, ale samotné „pozvednutí se k čemusi“ ještě neznamená „pozvednutí se k Bohu, který je“.

Na jednom místě nám Písmo svaté říká: „Bez přestání se modlete.“ Pokud je to nadsázka, jedná se o výzvu k časté modlitbě. Pokud je to míněno doslovně, mohou vyvstat určité potíže. Ale když si uvědomíme, co je na modlitbě podstatné, že se jedná o pozvednutí mysli k Bohu, tyto potíže mizí: Při manuální práci může každý pozvednout svou mysl k Bohu a může v mysli pronést krátkou invokaci. Ale i když někdo dělá takovou práci, která vyžaduje naprostou soustředěnost, i tehdy může dát své práci rozměr modlitby, když např. na začátku dne vzbudí obecný úmysl, že vše bude dělat a prožívat k Boží oslavě. Tímto se dá naplnit zdánlivě nesplnitelná výzva „bez přestání se modlete“.

To ovšem nestačí. Pán Ježíš mohl sloužit nemocným 24 hodin a přitom být myslí u svého nebeského Otce, ale nedělá to. Odchází, aby se modlil intenzivněji. Také v tomto nám dává příklad k následování. Nestačí se pouze modlit při chůzi nebo při práci. Je potřeba modlit se také intenzivně, kdy máme na modlitbu klid a můžeme se, lidově řečeno, modlit opravdu pořádně. Věnovat se Bohu zcela, ne jen tak napůl a to pouze v mysli.

Matka Tereza z Kalkaty předčila v péči o potřebné snad všechny své současníky. A byla to právě ona, kdo kladl velký důraz na eucharistickou adoraci. A dokonce říká, že když nestíháme, máme věnovat eucharistické adoraci ještě více času, a Pán Bůh už nějak zařídí, abychom pak stíhali. Mnozí lidé toto z praxe potvrzují. Někdo by mohl říct: Proč adorovat? Vždyť v péči o nemocné se přece nepřímo věnujeme Kristu, který říká: „Cokoli jste udělali jednomu z těchto nejpotřebnějších bratří, mně jste učinili.“ Ano, říká to, ale nejedná se o bytostnou totožnost. Tato péče je určena potřebným, ale Ježíši Kristu se věnujeme skrze potřebné pouze nepřímo. Při adoraci se mu věnujeme přímo. Když se ztotožňuje s potřebnými, zůstává sám sebou, jako i oni zůstávají sami sebou. Příklad z rodiny: Otec nenechá urážet svého syna, řekne, že když někdo uráží syna, uráží jeho. Ztotožňuje se s ním, ale ne bytostně. To se projeví v přístupu k ženě. I když se otec se synem ztotožnil, vůči ženě se má jako manžel pouze on, ale syn vůči ní – navzdory otcovu ztotožnění – zůstává synem. A jako zde zůstávají manželské povinnosti vůči jednomu a mateřské povinnosti vůči druhému, tak také v péči o potřebné zůstává vedle služby Kristu nepřímo – skrze potřebné – také nutnost věnovat se mu přímo. Věnovat se Bohu v modlitbě, při níž už neděláme nic jiného.

Svátostný život křesťana je upravován církevními přikázáními, která mají být jakýmsi vodítkem a pomocí, abychom si uchovali alespoň minimum, pokud se sami od sebe zodpovědně nerozhodneme pro opravdový a intenzivní svátostný život. Častost modlitby ale není upravována žádným církevním přikázáním. Je totiž něčím tak samozřejmým a tak osobním, že by to ani nebylo vhodné. Tím větší důraz klademe na vlastní zodpovědnost každého křesťana, který se k Bohu nejenom hlásí, ale chce s ním také být, což zde na zemi můžeme právě díky modlitbě (a svátostem).