14. 4. 2014: Pondělí Svatého týdne: Jan 12, 1-11

Marie z Betánie udělala, co považovala za dobré a uctivé. Jidáš říká: „Mělo se to prodat a peníze dát chudým.“ Odpověď, které se mu dostává, dodnes překvapuje mnohé, kteří si na základě jednostranného výkladu jiných částí evangelia vytvořili svou vlastní představu o postojích Ježíše Krista. Nějak jim tam nezapadá, ale z evangelia ji vyškrtnout nemohou.

Jidášův výrok provází celé dějiny křesťanství. A jako v případě Jidáše, tak i jindy bývá často jeho důvodem nepřejícnost a závist, a ne zájem o život chudých. Stačí se podívat, co pro chudé již vykonali ti, kteří takto mluví, a kolik jim potom ještě zbylo…

Občas se církvi vyčítá, že prý káže vodu a pije víno. Církev nekáže vodu (chudobu). Nekáže ani bohatství. Káže spravedlnost. A vedle spravedlnosti vůči lidem existuje také spravedlnost vůči Bohu. Tu my lidé můžeme uskutečňovat jedině lidským způsobem (jak jinak?), a k lidství patří také materiální stránka. Však nejsme duchové. Liturgický kult má svou (vnější) materiální stránku proto, že jsme lidmi – kromě duše také tělo.

Mluví se o „zvláštní Boží matematice“: Když někdo nestíhá a omezí proto modlitbu, zjistí, že má ještě méně času. Když se ale přes svůj shon začne věnovat modlitbě více, najednou stíhá i to, co dosud nestíhal. Nevíme, jak je to možné, víme pouze, že to tak funguje. Podobně kdyby chtěl někdo vyřešit problém chudoby okrádáním božského kultu, nouze bude ještě větší, ale když zde zachová spravedlnost, řešení chudoby se daří. Jistěže může nastat situace, kdy je třeba z nouze prodat nějaký liturgický předmět, ale zde se jedná o krajní možnost, kdy už všechny ostatní byly vyčerpány. Na světě je dostatek prostředků, aby nikdo netrpěl chudobou a liturgický kult zůstal přesto nedotčen.

Někdo řekne: Prodejte pozlacený papežský kříž a nakupte jídlo pro chudé. Prodat papežský kříž – komu a k čemu? Zlatníkovi k roztavení ne, protože hotová věc má větší cenu než pouhý materiál. Tak jedině nějakému zájemci, který ho ale vůbec nepotřebuje a nevyužije. V případě kupujícího by to byla zbytečná útrata. Tak ať tito lidé řeknou přímo tomu kupujícímu, aby místo zbytečného utrácení za kříž raději věnoval danou částku na jídlo pro chudé; chudí si přijdou k svému, kříž zůstane ve svém užití a celý proces nasycení chudých bude jednodušší – místo třech stran do něho budou zapojeny jen dvě.

Zdá se, že jedním z důvodů zásadního odmítání jakékoli drahocennosti v liturgii je často nevíra: „Já v Boha nevěřím, proto všechno, co tady děláte, je hloupost, a ještě navíc drahá.“ Podle svědectví misionářů chudí lidé ve „třetím světě“ chtějí, aby přes jejich chudobu zůstala liturgie honosná. Mají víru opravdovou a berou ji vážně. Když někdo z řad křesťanů vystoupí proti drahocennosti liturgie, poprosíme: „Mluv pět minut o podstatě liturgie a kultu.“ Pak uvidíme, co je příčinou… A tak prosme o posílení naší víry, prohlubujme svou úctu k Pánu Bohu i své náboženské znalosti. Vždyť nejenom liturgické předměty, ale celý náš život i my sami máme patřit Bohu a z celého života udělat trvalou Boží oslavu, která se pak soustředí do mše svaté a v ní se vyjadřuje. A přitom je mše svatá ještě mnohem víc, než pouhým souhrnem a vyjádřením naší celoživotní oslavy Pána Boha. Nelze ho oslavovat a sloužit mu pouze skrze pomoc potřebným. To by bylo samo o sobě ničím ve srovnání s oslavou a službou jediného Velekněze, kterou při mši zpřítomňujeme a obnovujeme.