13. 3. 2014: Čtvrtek po první neděli postní: Mt 7, 1-12

V dnešním evangeliu jsme ujištěni o Boží dobrotě a štědrosti, kdykoli o něco prosíme. Přesto má snad každý z nás zkušenost, že se modlil za něco skutečně dobrého, a přesto dlouho nebyl vyslyšen, nebo nebyl vyslyšen vůbec.

Kdyby byly naše modlitby hned a vždycky vyslyšeny, náš přístup k Bohu by se stal přístupem pána ke stroji. Takový postoj by byl nejen neuctivý, ale škodil by i nám samotným. Kromě toho by vedl k odbývání modlitby, k jejímu snížení na pouhý čtyř až pěti slovný příkaz. V modlitbě jde o setkání s Pánem Bohem, ne o zadávání pokynů nějakému stroji. Pokud jsme vyslyšení až po dlouhé době, je to jenom k našemu dobru. Je známý případ sv. Moniky, kolik let se modlila za svého syna Augustina. Je méně známé, že za obrácení svého manžela se modlila celý život. A tato celoživotní modlitba přispěla také k jejímu posvěcení a zdokonalení. Na jednom místě Písma svatého se říká: „V modlitbě buďte vytrvalí.“

Ale co s případy, kdy se vytrvale modlíme, a přesto vůbec vyslyšeni nejsme? Téměř každý z nás už někdy zažil rozhovor, kdy druhá strana byla pevně přesvědčena o svém názoru a měla pro to opravdové důkazy (které jsme i my zcela uznávali). Ale pomysleli jsme si: „Kdybys kromě toho znal(a) ještě tu či onu okolnost, viděl(a) bys to úplně jinak a zcela bys změnil(a) svůj názor.“ U nevyslyšené modlitby je to podobné. Jsou věci, které neznáme, a právě tyto věci mohou být důvodem, proč naše modlitby buď nejsou vyslyšeny, nebo jsou vyslyšeny jinak, než si představujeme. Lidově řečeno, „za roh nevidíme“. Přesto i takové modlitby mají svou cenu: Jak popisuje jeden pouštní otec, když budeme přenášet vodu v proutěném koši, sice ji nepřeneseme, ale koš se očistí.