11. 3. 2014: Úterý po první neděli postní: Mt 6, 7-15

Modlitba je jedním ze základních prvků postní praxe a neodlučitelně k ní patří. Proto hned v prvních dnech postní doby, kdy nám zaznívají nejdůležitější témata půstu, zaznívá také, jak se máme modlit.

Předně slyšíme, že nejde o informování Pána Boha, který stejně všechno ví mnohem lépe, než si dokážeme představit. V modlitbě jde o setkání s ním, o povznesení své mysli k němu. Máme zaujmout synovský postoj. Při křtu jsme dostali právo nazývat Pána Boha svým Otcem, proto se také k němu takto modlíme.

Modlitba Otče náš je vzorem pro všechny naše vlastní ústní modlitby. Podívejme se, jaké prosby obsahuje a jak jsou uspořádané. Pokud skutečně pozvedneme svou mysl k Bohu, pak je logické, že nám nejprve půjde o to, aby byl náležitě oslavován: „jsi na nebesích“, „posvěť se jméno tvé“ atd. Pak následují prosby za časné potřeby, ve kterých jsme také na Pánu Bohu závislí, jak bylo řečeno již dříve.

V těchto prosbách je použito množné číslo. Když jsme byli pokřtěni – a i kdyby někdo nebyl, nestojíme před Bohem jako izolovaní jedinci. Jako paprsky vycházející na různé strany jsou k sobě blíž, když jsou blíž zdroji světla, tak také my, když se obracíme na Pána Boha, jsme blíž také sobě navzájem. A pokud povznášíme mysl k Bohu, vycházíme ze svého případného sobectví, a proto už ani nelze při prosbách myslet pouze na sebe a své potřeby. Společenství církve není pouze záležitostí pozemskou, kdy se na Boha obracíme v plurálu a můžeme dokonce i někoho vyzvat: „Modli se se mnou, přimlouvej se za mě.“, ale je též záležitostí nebeskou. Proto se ve svých modlitbách obracíme také na svaté s prosbou o přímluvu. Tyto modlitby jsou z více důvodů prospěšné a potřebné.

Postní doba je příležitostí, kdy můžeme prohloubit a zkvalitnit své modlitby, pokud se snad odchylují od vzoru, kterým je modlitba Páně.