11. 2. 2014: Panny Marie lurdské

Když se řekne „Lurdy“, většina lidí si asi jako první věc vybaví zástupy nemocných, z nichž mnozí byli uzdraveni. Jsou zde ale ještě jiné skutečnosti, které se se zjevením v Lurdech pojí.

První je označení, které Panna Maria pro sebe použila: „Jsem Neposkvrněné početí.“ Mariina dokonalost, kterou má od samého Boha díky budoucím zásluhám jejího Syna, spočívá především v tomto: Nikdy se jí nedotkla žádná vina, nikdy nespáchala ani osobní hřích, ani nebyla zatížena hříchem dědičným. V době, kdy se hříšnost v jakékoli podobě považuje za normální, můžeme a máme často vzhlížet k Panně Marii. Od ní se můžeme a máme učit; v rozhovorech (modlitbě) s ní trávit mnoho času – však také v Lurdech učila Bernadetu, jak se správně modlit růženec. Když totiž někdo tráví delší čas jiným člověkem, částečně přebírá některé jeho vlastnosti. Když budeme trávit dlouhý čas na modlitbách s Pannou Marií, částečně převezmeme některé z jejích vlastností, kterými vyniká nad námi všemi. Vzhlížíme k ní, vzhlížejme k ní více a učme se od ní.

Druhou je Mariin citát: „Pokání, pokání, pokání.“ Nemusíme připomínat, že pokáním se odvracíme od hříchu, tudíž by bylo nelogické se při konání pokání dopouštět hříchů nových (tzn. přehnanými způsoby pokání si škodit na zdraví a takto zhřešit proti pátému přikázání). Pokání se téměř vytratilo z života mnoha křesťanů. Obnovení kající praxe předpokládá zodpovědět si základní otázky: O co v pokání vlastně jde; proč to konáme; jakým způsobem. V podstatě jde o návrat hříšníka k Bohu a s tím spojené odpuštění hříchu. To je také důvodem. Nemyslíme přitom pouze na sebe, ale i na druhé, kteří pokání sice potřebují, ale nekonají. Správný způsob je takový, který má na zřeteli předchozí odpovědi a z nich vychází. Pokání nesmí být samoúčelným konáním bez myšlenky na Boha. Nesmí být nějakým dokazováním si čehosi. Volíme takové způsoby, které nejlépe odpovídají podstatě. Jeden světec říká, že hodinové rozjímání o utrpení Páně je hodnotnější, než celoroční bičování…

Pokání bývá spojeno s určitou nepohodlností. To je výrazem odklonu od hříchu. Jako je při  sportu trénink nepříjemný, protože tělo je ještě zpohodlnělé a nerozhýbané, tak také v duchovním životě je pokání nepříjemné, protože v důsledku hříchu jsme jako ti nerozhýbaní. Jako při sportu to bez tréninku nejde, tak ani zde. Mokré dřevo, když má začít hořet, nejdříve syčí a kouří, je to nepříjemné, bez toho však nevzplane.  Tato nepříjemnost doprovázející pokání ale může být přehnaná, jak již bylo řečeno, a může vést ke hříchu škodit si na zdraví. Proto všechny skutky pokání v jistém smyslu mimořádné podléhají schválení moudrého duchovního vůdce, který nepovolí nic, co by mohlo člověku uškodit. Když by někdo přesto mermomocí chtěl něco takového dělat, právě nepříjemnost spojená s podřízením své vůle a poslušností duchovnímu vůdci může být ještě větším, náročnějším a užitečnějším pokáním: Nevykoná, co původně chtěl, a tím získá větší zásluhu, než kdyby to navzdory zákazu vykonal, protože tam by pro neposlušnost byla zásluha jen velmi malá, ne-li nulová.