10. 5. 2014: Sobota po 3. neděli velikonoční: Jan 6, 60-69

V životě nastávají situace, kdy je vhodné ustoupit. Dále situace, kdy je vhodné částečně vyjít vstříc a hledat společné řešení. A nakonec situace, kdy je třeba stát pevně na svém rozhodnutí a kompromis hledat maximálně ve způsobu, nikoli však v obsahu. Někteří lidé mají takovou povahu, že ustupují často (a ostatní si na to zvyknou a považují to za naprostou samozřejmost. Pak se diví, když dojde ke změně – byť ze spravedlivého důvodu). Jiní lidé mají takovou povahu, že neustupují téměř nikdy. To, kdy máme ustoupit, by se nemělo posuzovat podle lidské povahy, ale podle věci, o kterou se jedná.

Evangelium podává svědectví o Pánu Ježíši jakožto o někom, kdo maximálně vycházel vstříc. Dnes však jsme svědky jeho nekompromisnosti v oblasti víry, zde konkrétně víry o jeho eucharistické přítomnosti. Nejenom, že nechává odejít celé davy (- který kazatel by si něco takového přál?), ale dokonce se obrací i na sbor apoštolů s otázkou, zda by také oni nechtěli odejít. Své učení a jeho čistotu považuje za důležitější, než počet posluchačů a následovníků. Spíše by nechal odpadnout i své nejbližší, než aby polevil v nauce. (Jen tak mimochodem – „nauka“ se cizím slovem nazývá „doktrína“. To pro ty, kteří mají „a priori“ odpor k doktrínám jako takovým, když si na základě jiných míst evangelia vytvořili svůj jednostranný obraz o postojích Pána Ježíše, a přehlíží při tom kontext ostatních částí Písma svatého.)

Tváří v tvář skutečnému Ježíšovu postoji se ptáme, jaký smysl máme my, křesťané dvacátého a dvacátého prvního století, pro učení svého Pána. On v této věci nechtěl ustupovat ani hledat kompromis. Jak hájíme poklad víry, který nám svěřil? Považujeme víru a pravdu za tak důležité, jak  je považovali svatí mučedníci (kteří byli ve svém osobnostím růstu mnohem vyzrálejší a dál, než my)? Neodsouváme tato témata na vedlejší kolej s výmluvami na jakousi globalizaci? Jsme věrni Pánu Bohu? „Ke kumu jinému bychom šli…“