Výběr z kázání P. Peňáze

Autorem těchto promluv je P. Josef Peňáz, bývalý administrátor farnosti Postoloprty, v současnosti farní vikář arciděkanství Liberec.

  • 12. 4. 2015: Neděle Božího milosrdenství

    Ještě před zavedením svátku Božího milosrdenství mohli křesťané v dnešní den na celou tuto tématiku myslet. Liturgické texty, ale i zakončení velikonočního oktávu k tomu přímo vybízí.

    Když se říká, že je člověk stvořen k Božímu obrazu, znamená to pro nás, že se máme stále víc a více svému nedostižnému vzoru, Pánu Bohu samotnému, připodobňovat. Věříme a vyznáváme, že Bůh je milosrdný. Zaznívá nám biblický výrok: „Bůh odpustil vám, proto odpouštějte i vy.“ Sami se tedy máme stávat stále milosrdnějšími.

    Jak máme odpouštět? Jako otec v podobenství o marnotratném synu. Vychází maximálně vstříc atd., ale zároveň očekává uznání chyby a lítost toho, kdo se proti němu provinil. Zde se však lidé setkávají s jistým úskalím: Očekávání lítosti může být výmluvou nebo pláštíkem přikrývajícím neochotu k odpuštění. Snadno se to pozná, když provinilec nečekaně svou lítost projeví. Ten, kdo má odpustit, je najednou zaskočen. Je potřeba, aby každý zkoumal, zda je ochoten odpouštět, jako sám o odpuštění žádá.

    Pomocí mohou být následující úvahy: Kolik už Pán Bůh odpustil nám; jak často je ochoten odpouštět každému z nás, a my bychom dělali nějaké drahoty, když sami máme odpustit? Za jakou cenu nám Bůh odpouští (oběť Pána Ježíše na kříži), a my bychom neměli snést nějakou nepříjemnost či nechuť spojenou s odpouštěním? Sami chceme, aby nám bylo odpouštěno, kdykoli se obrátíme; nebylo by spravedlivé, abychom byli připraveni odpustit, kdykoli se obrátí ten, kdo se provinil proti nám? Atd. Všechny tyto úvahy mají jako společný jmenovatel výše uvedený citát: „Bůh odpustil vám, proto odpouštějte i vy.“ Velikou pomocí je také modlitba za ty, kteří se proti nám nějak provinili, anebo obecně: přát jim dobro. S takovýmto postojem se odpouští mnohem snadněji.

    Před rokem a půl jsme se na tomto místě společně zamýšleli, na co je třeba klást důraz. Tehdy zde zazněly dva body: Eucharistie a úcta k ní a svátost smíření, svatá zpověď. Dnes zde zaznívá další téma: milosrdenství. Všechna tři spolu souvisí a mají vztah k velikonočním událostem, přičemž dnes završujeme velikonoční oktáv. Velikonoční radost v praxi se projeví také tím, že znovudoceníme a hlouběji pronikneme tato témata. Ať jako první křesťané velikonocemi skutečně žijeme. Kéž se nám to s Boží pomocí daří.

  • 24. 1. 2015: Sobota druhého týdne v mezidobí: Mk 3, 20-21

    I když je dnešní evangelium krátké a zdá se být vytržené z kontextu následující perikopy, může nám mnoho říci. Zde se zaměříme pouze na jediné téma.

    Na začátku Ježíšovy veřejné činnosti, po několika zázracích a několikarém kázání přicházejí jeho blízcí, aby se ho zmocnili a odvedli, protože říkají/se říkalo, že se pomátl. Nechtějí se nejprve přesvědčit, zeptat se přímo jeho, pečlivě vyhodnotit situaci a teprve potom jednat. Vycházejí z předsudku, který berou jako nezpochybnitelný fakt, a pak jednají ukvapeně. Takže v konečném důsledku tím, kdo dělá chybu, není Pán Ježíš, ale oni.

    Člověk snadno odmítne nebo odsoudí to, co nezná nebo čemu nerozumí; do čeho moc dobře nevidí. Ale takový přístup je špatný.

    Snad každý se už někdy ocitl v situaci, kdy se mohl zachovat  podobně, jako Ježíšovi blízcí: uvěřit vlastnímu či cizímu předsudku a na jeho základě jednat ukvapeně vzhledem k jiným lidem. Dokonce i odborník se může zmýlit při hodnocení jiných lidí, natož pak kdokoli jiný. Na první pohled se Ježíšovým blízkým (kteří navíc nebyli žádnými odborníky) zdá, že náhlá změna a odlišnost jeho chování naznačují pomatenost. A přesto pomatený nebyl a motivace změny jeho dosavadního chování byla ostatním neznámá, i když navýsost dobrá.

    Vycházení z předsudků a unáhlenost v posuzování a ve vytváření si závěrů o druhých lidech může způsobit mnoho škody a zla. Platí to zvláště, když někdo začne tyto své závěry sdělovat dál. Každý ať se ptá sám sebe, jestli chce působit škodu a zlo, anebo dobro. Podle toho ať potom přistupuje k ostatním a tak ať o nich mluví.

  • 23. 1. 2015: Týden modliteb za jednotu křesťanů

    Noc ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek byla charakterizována hned třemi významnými modlitbami. V té první završuje náš Pán starozákonní liturgii symbolického a předobrazného velikonočního beránka. Na místo předobrazu dává skutečnost: Oběť novozákonního Beránka, sebe, Ježíše Krista samotného, oběť, kterou již v předvečer své smrti svátostně zpřítomnil při poslední večeři. Dále jsou to jeho modlitby v Getsemanské zahradě. Dotřetice modlitba, která se nachází mezi nimi – naléhavá prosba za jednotu učedníků.

    Na tyto modlitby a vše, co se událo o Zeleném čtvrtku a Velkém pátku, myslíme nejen o Velikonocích, ale každý týden. Nyní, na konci noci ze čtvrtka na pátek, v týdnu, kdy konáme modlitby za jednotu křesťanů, podívejme se na poslední zmíněnou modlitbu Pána Ježíše. Prosí, aby jeho učedníci byli jedno. Za vzor této jednoty dává jednotu v Nejsvětější Trojici. Jedná se o vzor nedosažitelný, tudíž se můžeme a máme o jednotu snažit stále s tím, že nikdy nebudeme moci říct, že jsme již u cíle.

    Ve vztazích Nejsvětější Trojice je naprostá pravdivost a spravedlnost, stejně jako vydávající se láska. Takové vlastnosti (analogicky) by měly být také ve vztazích mezi křesťany, kteří budují nebo prohlubují svou jednotu. Bez pravdivosti (bez zřetele na pravdu), spravedlnosti a lásky každé úsilí o jednotu nebo znovusjednocení selže.

    Pán Ježíš se modlil za jednotu svých učedníků v době, kdy jim rozkol (tj. existence více samostatných církví namísto církve jediné) asi ještě nebyl znám. Tím se dostáváme k jednomu prvku, na který se často zapomíná. V tomto týdnu nemysleme pouze na znovusjednocení těch, kteří se ke Kristu hlásí. Mysleme také na prohloubení jednoty uvnitř samotné katolické Církve. A mysleme na to nejdříve – v duchu přísloví „zamést si nejprve před vlastním prahem“. Těžko bude budovat soulad v obci ta rodina, jejíž členové sami mezi sebou nejsou v souladu. Těžko budeme budovat jednotu všech pokřtěných, pokud nám bude lhostejná jednota uvnitř katolické Církve. Nyní je  potřeba si připomenout, kdo každý patří do viditelných hranic Církve. Nejsou to pouze tzv. římskokatolíci, ale i např. tzv. řeckokatolíci apod. Teprve když se budeme snažit o prohloubení jednoty uvnitř vlastní Církve, budeme disponovanější k práci na znovusjednocení všech křesťanů. Teprve když více poznáme jednotlivé tradice (např. liturgické) uvnitř své Církve, budeme disponovanější k správnému přístupu vůči tradicím odloučených bratří. Teprve když se budeme v opravdové lásce více modlit za své bratry a sestry ze své Církve, budeme schopni zaujmout správný postoj lásky vůči odloučeným bratřím atd. Ale zde uvažujme ještě dál: o prohloubení jednoty katolické Církve se můžeme účinněji snažit až tehdy, když předtím vynaložíme úsilí o prohloubení jednoty v diecézi a ještě předtím ve farnosti…

    A tak v tomto týdnu postupujme v pořadí svých modliteb podle příkladu našeho Pána: Nejprve se modlí za jednotu, resp. zachování a prohloubení jednoty těch, kteří viditelně jednotní byli. Teprve potom prosí za ty, kteří později „pro jejich slovo uvěří“ a přijdou a z nichž se pak někteří oddělí. O to, aby došlo ke znovusjednocení – aby se vrátili – se modlí až po modlitbě za jednotu těch, kteří se neoddělili.

    Téma jednoty a znovusjednocení je vlastní poutnímu místu Velehrad, kde se díky našim věrozvěstům setkává tradice východní s tradicí západní. Už jsme si zmínili, že vzorem jednoty křesťanů je Nejsvětější Trojice. I když Otec, Syn a Duch Svatý jsou jedno, tj. jsou jediný Bůh, Otec není Syn, Syn není Otec a Duch Svatý není ani Otec, ani Syn. Svatí Cyril a Metoděj a jejich práce dobře ukazují, jak má jednota křesťanů vypadat, má-li odpovídat vzoru Nejsvětější Trojice. Že se totiž jedná o jednotu v mnohosti, o pluralitu (ne pluralismus). Jednota neznamená uniformitu, ale neznamená ani naprostou samostatnost (autokefalitu) jednotlivých místních církví. Právě cyrilometodějská myšlenka (dosud nenaplněná) odpovídá známému výroku sv. Augustina: Ve věcech, kde je to nutné, být stejní; ve věcech, kde to nutné není, si zachovat svobodu (to předpokládá připravenost respektovat odlišnost druhého, nakolik se svou odlišností nevymyká určitým mantinelům); a ve všech věcech mít opravdovou lásku. Na tomto principu by mělo stát jak naše úsilí o prohloubení jednoty uvnitř katolické Církve, tak i úsilí o znovusjednocení všech pokřtěných.

    Protože se jedná o úkol přesahující lidské síly, svěřme vše Pánu Bohu, Otci, Synu a Duchu Svatému, na přímluvu Panny Marie, Matky Unie (jednoty).

  • 21. 1. 2015: Středa druhého týdne v mezibobí: Mk 3, 1-6

    Při uzdravení člověka s ochrnulou rukou nás překvapuje jednání přítomných farizeů, jejich zákeřnost i připravenost raději se spojit s herodiány, než přijmout Ježíše Krista a jeho učení. Ještě zajímavěji vše vypadá, když si připomeneme, že farizeismus ze ze všech tehdejších židovských náboženských směrů blížil učení našeho Pána nejvíce, zatímco herodiáni byli stylem svého života velmi vzdáleni. O této zákeřnosti a bezcharakternosti jsme uvažovali minulý rok (srov. zde: 22. 1. 2014).  Dnes se spíše zamysleme, proč vůbec tuto zprávu v evangeliu čteme nebo obecně, proč se v Bibli setkáváme s negativními informacemi.

    Bible, i když používá různé literární druhy, na což je třeba při výkladu brát zřetel, je knihou realistickou. A je-li skutečností, že se ve světě i v životě každého z nás setkáváme s nějakými negativy, Bible může popisovat věci pouze tak, jak jsou, tedy i s těmito negativy. Nemůže vytvářet dojem, jako by už vše bylo v pořádku, jak se v některých rádoby evangelikálních společenstvích říká a dělá.

    Dalším důvodem, proč v ní nacházíme zprávy o špatném chování lidí, je varování: Vidíš, že je to špatné, dávej si pozor, abys někdy nejednal stejně.

    Nakonec zmiňme ještě třetí důvod, a sice nepřímou zprávu o Božím milosrdenství. Čteme o chybách a poklescích lidí, ale Písmo svaté jako celek svědčí o Božím zájmu o člověka; o tom, že nás ani po spáchání nějakého hříchu Pán Bůh neopouští, ale je připraven nám odpustit, jako je připraven odpustit těm, o nichž čteme.

  • 6. 1. 2015: Slavnost Zjevení Páně

    Při dnešní slavnosti zpravidla myslíme na tři události, při kterých se ukazuje, kým Pán Ježíš je. Jedná se o klanění mudrců, křest v řece Jordánu a první zázrak – proměnění vody ve víno při svatbě v Káně galilejské. Zdůrazněno přitom zůstává klanění mudrců.

    Příchod mudrců a jejich darování chápeme jako projev jejich uznání Ježíše Krista jako Boha, krále a člověka; člověka, který bude jednou pohřben. Můžeme to ale také chápat jako významný mezník v procesu vzniku církve. Mudrci totiž přicházejí z řad pohanů, zatímco pastýři pocházeli z Izraele.

    Po celá staletí byl izraelský národ připravován na příchod Mesiáše. A do těchto proroctví stále zaznívá, že i pohané Mesiáše přijmou a stanou se součástí Božího lidu. A právě to je církev: ono shromáždění jak potomků Izraele, tak i potomků pohanů. Všech, kteří uvěřili, přišli za Kristem a přijali křest. Mudrci jsou první pohané, kteří za vtěleným Božím Synem přicházejí. Jedná se o významný okamžik dějin lidstva, kdy se začínají naplňovat zmíněná proroctví. Napříště starozákonní Boží lid složený z Izraelitů bude lidem novozákonním složeným ze všech národů. Mezi starozákonním Božím lidem a církví je zachována kontinuita, i když je zde jistý rozdíl. Církev je pokračováním starozákonního Božího lidu doplněného o členy ostatních národů, aby všichni mohli chválit a oslavovat Boha (zatímco dnešní talmudový judaismus se zpronevěřil Starému zákonu připravujícímu na Mesiáše, když Mesiáše odmítá, tudíž z tohoto hlediska dnešní židé nejsou pokračováním starozákonního Božího lidu: Starý zákon směřoval ke Kristu, současný judaismus se od Krista odvrací).

    Dnešní slavnost nás vede k vděčnosti. Máme děkovat Pánu Bohu za jeho dar, který nám ve své prozřetelnosti dává. Člověk není předurčen na základě své národnosti, ale každý má stejné možnosti; každému se dostává stejné Boží nabídky. Každému se Bůh „zjevuje“ v narozeném dítěti v Betlémě, aby každý mohl poznat Boží lásku: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna…“ Když poznáme Boží lásku, měli bychom na ni odpovědět…

  • 9. 11. 2014: Svátek výročí posvěcení lateránské baziliky: Ez 47, 1-12 ; Jan 2, 13-22

    Dnes slavíme svátek posvěcení lateránské baziliky. Jedná se o katedrálu římské diecéze, protože je ale římský biskup zároveň papežem celé církve, má lateránská bazilika zvláštní význam pro celou církev.

    V evangeliu se mluví zároveň o chrámu a zároveň o Kristově těle. Ze souvislostí sice vyplývá, že bylo míněno na prvním místě jeho biologické tělo, ale to v sobě skrývá také druhotný význam, který rozebírá sv. Pavel: Církev je Kristovým tajemným tělem. Je živým chrámem, kde každý kámen má své místo. A i když je každý kámen jiný, tvoří dohromady jednotný celek. Stejně jako různé kamínky mozaiky teprve dohromady vytvoří krásný obraz. A proto každý kamínek – i kdyby se jeden naprosto odlišoval od druhého, má být přijímán a uznán; má své nenahraditelné místo. O těchto věcech jsme uvažovali minulý rok při výročí posvěcení našeho chrámu. Letos jsme v těchto úvahách pokračovali tím, že i hříšníci mají v církvi své místo a právě v ní mohou dosáhnout odpuštění svých hříchů. A protože jsme hříšní všichni, je pro nás velikým štěstím, že církev je nejen svatá, ale je také shromážděním hříšníků – na cestě o očištění. Je to pro nás štěstím, protože díky tomu v ní můžeme být i my a dostat zde odpuštění.

    Dnes se zaměřme na další téma, které s právě řečeným souvisí. V prvním čtení jsme slyšeli o vidění proroka Ezechiela, kdy z chrámu vyvěrala voda přinášející život. Opět myslíme na souvislost mezi chrámem, Kristovým tělem a církví.

    Probodení Ježíšova srdce po ukřižování bývá symbolicky vykládáno jako otevření studnice věčného života, jakoby odtud proudily vody přinášející život, a sice život věčný: Svou poslušností až k smrti nám Pán Ježíš získal možnost odpuštění a věčné spásy a probodením srdce bylo ukřižování završeno.

    Všechny Boží milosti, které nám mají umožnit vstup do věčného života, pramení právě z Kristovy oběti, z jeho vydanosti, poslušnosti až k smrti. A tyto milosti nám zprostředkovává církev. A tak oním chrámem z Ezechielova vidění je jak chrám Kristova těla, tak i chrám jeho tajemného těla (církev).

    Když se v církvi křtí a přitom se odpouští dědičný a osobní hříchy, je to jen díky Ježíšově oběti. Když se biřmuje, pamatujeme na to, že Duch Svatý mohl být seslán díky Ježíšově oběti a až po ní. Když se slaví mše svatá, eucharistie – ta je sama o sobě Ježíšovou obětí svátostně zpřítomněnou a obnovenou. A tak bychom mohli probírat všechny svátosti a jiné obřady církve, při nichž se nám udělují zvláštní Boží dary. A tak je církev, Kristovo tajemné tělo spojené s ním, živý chrám, chrám, ze kterého vycházejí oživující vody, abychom došli do věčného života.

  • 6. 11. 2014: Čtvrtek 31. týdne v mezidobí: Lk 15, 1-10

    Podobenství o ztracené ovci a ztracené minci tvoří spolu s podobenstvím o marnotratném synovi trojici, která vypovídá o Božím milosrdenství.

    Celek těchto třech podobenství je uveden větou: „Za Ježíšem přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli.“ Slova „aby ho slyšeli“ naznačují, že v nich už začal plát plamínek obrácení. Sice malý a skrytý, ale skutečný. Některým lidem se ale jejich přítomnost nelíbila. Jako by v nich nevědomky chtěli tento plamínek uhasit. Dnes by se nemluvilo o celnících a hříšnících, ale o „špatných lidech“. A také dnes by se našli mnozí, kterým by se nelíbilo, že zrovna tito „špatní lidé“ mají mít s nimi něco společného, anebo že tito „špatní lidé“ chodí do kostela. Svědčí o tom např. ty známé výroky typu: „Podívejte se, chodí do kostela (/je věřící), a jak se chová!“ Myslíte si, že kdyby tito „špatní lidé“ přestali např. chodit do kostela, že by to přispělo k jejich polepšení? Právě proto (ať už vědomě, nebo nevědomě) přicházejí do Ježíšovy blízkosti, aby se obrátili… A nebo se někdo zásadně staví proti jinému kvůli jeho viditelné špatnosti a netuší, že v něm už také může růst skrytý plamínek obrácení.

    Postoj Ježíšových současníků, kteří odmítali příchod celníků a hříšníků, připomíná nám, že v této oblasti máme být pozorní. Netušíme, co se v tom či onom navenek špatném člověku odehrává a začíná. Nakonec, každý z nás si může položit otázku, zda v něm samém vůbec nějaký plamínek obrácení je – vzhledem k jeho vlastním chybám.

    Účinnou ochranou před výše uvedeným postojem je modlitba za obrácení hříšníků. Když se za někoho modlíme a přejeme mu to nejlepší (věčnou spásu v Boží přítomnosti), jistě nebudeme takového člověka zároveň odmítat.

  • 7. 10. 2014: úterý po 27. neděli v mezidobí: Lk 10, 38-42

    Vyprávění o sestrách Martě a Marii občas vyvolává určité otázky, zvláště u hospodyň. Pán Ježíš přichází na návštěvu, Marie poslouchá jeho učení, Marta obsluhuje. Když si stěžuje na přístup své sestry, je nepřímo napomenuta, zatímco Marie pochválena. Neříká snad Matoušovo evangelium, jak důležité je konat tzv. skutky tělesného milosrdenství („měl jsem hlad, a dali jste mi najíst…“)? Neříká snad evangelium, že v zástupu učedníků byly také ženy, které se staraly právě a především o zajištění jídla?

    V životě mohou nastat různé situace, a to, co je správným chováním v jedné situaci, nemusí být správným v situaci odlišné.  Tam, kde člověk může vykonat dvě dobré věci (poslouchat Ježíšovo učení a starat se o obsluhu), má vykonat obojí. Tam ale, kde si musí vybrat pouze jednu možnost, má dát přednost tomu hodnotnějšímu. A právě to je případ dnešního evangelia.

    Takže zde není odmítnuta starost a obsluhování, ale odmítá se špatné pořadí hodnot. Nakonec, i to obsluhování mělo vést k tomu, aby vznikly lepší podmínky pro hlásání Božího slova. A když by se stalo překážkou naslouchání Božímu slovu, nesplnilo by svůj základní účel.

  • 7. 9. 2014: 23. neděle v mezidobí A: Mt 18, 15-20

    Jedním z hlavních témat dnešních liturgických textů je tzv. bratrské napomínání. Protože se jedná o citlivou záležitost, je dobré se pečlivě podívat, co vlastně v prvním čtení a v evangeliu zaznělo.

    V tuto chvíli se ale ještě podívejme na jinou skutečnost. Říká se zde: „mezi čtyřma očima“. Když první pokus neuspěje a člověk si má přizvat další dva nebo tři, opět se mají obrátit na provinilého a k němu mluvit. Ne za jeho zády. A když má nakonec zasáhnout církev, církev opět mluví s tím, koho se to týká. Tak se dnešní evangelium stává výzvou ke zpytování svědomí pro všechny, kteří mají sklony mluvit o chybách jiných lidí za jejich zády, zatímco jim samotným do očí neřeknou nic. Šířením drbů se žádný problém nevyřeší.

    Bratrské napomínání je důsledkem vědomí vzájemné zodpovědnosti. Stojí ale až na druhém místě. Napomínání by nemělo tvořit většinu projevů naší starostlivosti o bližní. Na prvním místě se má naše starostlivost projevovat pozitivně. Především modlitbou. A když se za někoho modlíme, přejeme mu dobro. Když někomu přejeme dobro, posilujeme v sobě lásku. Když posílíme lásku, potom se ona sama projeví v našem jednání s ostatními – včetně napomínání. A to pak vypadá úplně jinak. Když někdo ve své starostlivosti o druhé zapomíná na to pozitivní a hlavní, stane se nesnesitelným a jeho „bratrské napomínání“ není ani bratrské ani účinné.

    Prosme dnes o správný přístup k chybujícím lidem a pamatujme na slova svatého Tomáše, že člověk má zodpovědnost především sám za sebe a svou spásu. Kéž se to s Boží pomocí daří.

  • 25. 8. 2014: pondělí po 21. neděli v mezidobí: Mt 23, 13-22

    V dnešním evangeliu jsme svědky tvrdých a odsuzujících slov určených některým farizeům a zákoníkům. Někdo by se mohl nad tím pozastavit. Když se ale podíváme, v jaké části evangelia se tato řeč nachází, zjistíme, že se jedná o poslední týden pozemské činnosti Pána Ježíše. To znamená, že jim po tři roky dával možnost uznat pravdu, ale oni až do konce zůstali zatvrzelí. Zatvrzelému člověku jsou pak určena tvrdá slova.

    Někdy se stává, že by také ostatní lidé chtěli posoudit, kdo je zatvrzelý, a pak s ním jednat tvrdým odsuzujícím způsobem. To ale nejde, porotže my na rozdíl od Pána Ježíše nemůžeme o nikom vědět, že se už neobrátí. Nakonec, i v Písmu svatém se říká: „Mně patří soud i odplata, kdo však jsi ty, že soudíš bližního?“

    Zmíněnou odmítající tvrdost můžeme použít proti špatnému jednání, ale ne proti lidem. To odpovídá známé augustinovské zásadě: „nenávidět hřích, mít rád hříšníka“. Také vůči sobě může být člověk přiměřeně náročný. V důsledku toho pak s ostatními nebude jednat nepřiměřeně přísně.

  • 20. 8. 2014: Sv. Bernard z Clairvaux

    O svatém Bernardovi by se dalo říci hodně. Mohli bychom zmínit jeho vliv na reformu řeholního života a potažmo reformu celé církve; mohli bychom zmínit jeho rozsáhlou teologickou práci a posílení mariánské úcty u věřících; mohli bychom zmínit také jeho organizační schopnosti, které dobře využil. Z Bernardova díla čerpáme dodnes.

    V tuto chvíli se podívejme na jednu ménědůležitou, avšak nyní aktuální oblast jeho života: Sv. Bernard byl velikým mírotvůrcem a usmiřovatelem mnoha znepřátelených stran. Přesto víme, že podporoval jednu spravedlivou válku. A tak si můžeme připomenout, jak tomu vlastně je s tolerováním přiměřené spravedlivé války, nebo s tolerováním zla obecně.

    Někteří lidé v těchto souvislostech mluví o tzv. volbě menšího zla. Takto nelze mluvit. Ve skutečnosti nikdy žádné zlo volit nemůžeme, ani to „menší“. Zlo můžeme pouze za jistých okolností tolerovat a připustit.

    Jsou to ty případy, kdy se jedná 1) o jedinou možnost, 2) jak zabránit ještě většímu zlu nebo škodě, které by bez této tolerance zcela jistě nastaly. Dobře je to vidět na příkladu nežádoucích účinků léků: Představme si například nějakou smrtelnou chorobu, kterou lze léčit jedině jistým lékem, po kterém vznikne vyrážka. Tu musíme tolerovat a lék přijmout, jinak by došlo k úmrtí v důsledku choroby. A tak je to také v ostatních případech, kdy tolerujeme nějaké zlo. To není „volba menšího zla (nežádoucích účinků)“. To je pouze připuštění těchto nežádoucích účinků.

    V žádném případě se nesmí jednat o toleranci osobního hříchu jakožto vědomého a dobrovolného porušení Božího přikázání. Jedná se spíše o toleranci pouhých – řekli bychom – vnějších zel.

    Člověk by měl vždycky zkoumat, jestli neexistuje ještě nějaká třetí možnost, aby se zlo vůbec tolerovat nemuselo. Často totiž existuje, jenom není na první pohled zřejmá anebo je nepohodlná. Pokud existuje, je třeba ji využít.

  • 10. 8. 2014: 19. neděle v mezidobí A: Mt 14,22-33

    Liturgické texty dnešní neděle ukazují dva postoje člověka tváří v tvář Pánu Bohu. Na jedné straně je to strach a bázeň, na druhé pokojná radost z přijetí. Po prvním hříchu dostal člověk z Boha strach. A zatímco již tehdy zazněla první radostná zvěst o vykoupení, celé dějiny lidstva jsou tímto strachem prostoupené. Došlo k záměně mezi úctou a strachem. A nejenom to. Strach brání ve vyjítí vstříc Bohu. Lidé se bojí, že jakmile mu řeknou své celoživotní „ano“, začnou se jim dít zlé věci apod. Je zde ďábelský klam, kdy nám ďábel nepřeje radost z Boží blízkosti. Jedná se o klam, kdy nám Pán Bůh není představen takový, jaký je: milující Otec.

    Podobně apoštolové nepoznali v člověku, který k nim kráčel po moři, Pána Ježíše, ale mysleli si, že je to přízrak, a začali křičet. Teprve když překonali tento strach a přijali ho na loď, i ten vítr se utišil a nastal klid a pokoj. Tak také člověk po prvním hříchu poněkud zmatený potřebuje překonat strach z přijetí Pána Boha; potřebuje se tím strachem nějak probojovat a přijmout. Teprve potom nastane opravdový klid a pokoj a vyřeší se i to, co ho dosud ohrožovalo. Jinak v tom zůstane. Každý může zkoumat sám sebe, jaké obavy a strachy mu brání na cestě k Pánu Bohu, kdy si myslí, že jeho „ano“ přinese mnohem větší těžkosti, než v jakých se právě nachází. Navzdory nim je třeba jít, jinak neskončí.

    Příběh ale pokračuje. Svatý Petr překonávající strach z údajného přízraku jde vstříc svému Pánu a také on kráčí po vodách. Jsou to ty vody, které jim jindy hrozily zaplavením loďky.
    Takže když člověk překoná své pomýlené obavy z Pána Boha a vyjde mu vstříc, překoná i to, co ho jinak a skutečně ohrožuje. Stejně tak když apoštolové překonali svou pomýlenou obavu z blížícího se Ježíše Krista a přijali ho na loď, přestal vítr – ten vítr, který je předtím skutečně ohrožoval.

  • 22. 7. 2014: Sv. Marie Magdaléna

    Když někdo často koná dobré skutky, takže se stanou samozřejmostí jeho života, mluvíme o ctnosti. Když naopak někdo takovýmto způsobem koná špatné věci, mluvíme o neřesti. Lidé propadlí neřestem občas stojí před pokušením k zoufalství. Snad každý z nás se někdy setkal s člověkem, který o sobě tvrdil, že se už nezlepší. Případ sv. Magdaleny ukazuje, že možnost zlepšení se je zde vždycky, a to u jakéhokoli hříchu. Když si uvědomíme, že se v jejím případě jednalo o hříchy spojené s velkým potěšením, uvědomíme si také, že díky tomu měla další překážky k obrácení a důvody k setrvání v hříších. A přesto se obrátila.

    Dnešní svátek je dalším povzbuzením pro všechny, kteří již něchtějí se svým životem nic dělat. Z několika rozhovorů v našich farnostech z poslední doby je znatelný postoj podobné rezignace. Dokud člověk žije, nikdy není pozdě. Ať už v mládí nebo stáří, vždycky je zde Boží nabídka nového začátku.

    Stejně tak není dobré rezignovat ve svých modlitbách za obrácení hříšníků. Dějiny dokládají stovky případů, kdy se nějaký „nepolepšitelný člověk“, který „už jiný nebude“, zcela změnil. Vytrvalost v modlitbě je v takových případech potřebná. Kdo ví, co by se s tím „nepolepšitelným“ stalo, kdyby se po jisté době lidé za něho přestali modlit. Kdo ví, jak by to s jeho obrácením nakonec dopadlo.

    A tak je dnešní svátek nejenom povzbuzením k obrácení těch, kteří se obávají, že už lepší nebudou (srov.: „Mohli jiní, mohly jiné, a proč ne ty…?). Je také povzbuzením k vytrvalé modlitbě, trpělivosti a pomoci těm, kteří to ve svém duchovním životě potřebují. Místo odsuzování jiných lidí raději pamatujme na výrok: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.“

  • 14. 7. 2014: Pondělí po 15. neděli v mezidobí: Mt 10, 34 – 11,1

    Z několika míst Písma svatého víme, že Pán Ježíš je nositelem a šiřitelem pokoje: List Židům popisuje jeho kněžství jako kněžství v řádu Melchizedecha, a u Melchizedecha se mluví o milosrdenství a pokoji (též o spravedlnosti). Po zmrtvýchvstání zdraví apoštoly slovy: „Pokoj vám.“ Zdůrazňoval smíření a vlastně celé jeho působení až k smrti na kříži má na zřeteli smíření lidstva s Bohem a následný pokoj.

    Tomu neprotiřečí, co jsme slyšeli v dnešním evangeliu, naopak, vše do sebe zapadá. Když dnes zaznívá: „Nepřišel jsem uvést na zemi pokoj, ale meč … rozdělit …“, je třeba podívat se na kontext těchto slov. Řeč pokračuje: „Lidé z vlastní rodiny se s člověkem znepřátelí.“ Takže vlastně Ježíšův příchod je spíše příležitostí, než podmětem zmíněného rozdělení a nepokoje. Tím, kdo rozdělení způsobí, jsou samotní lidé, kterých se týká. Rozdělení „kvůli“ Bohu není rozdělením „učiněným“ od Boha. Když se děti pohádají („rozdělí“) kvůli hračce, není to vina hračky. Když se liší názor lidí na dobré počasí, není to vina počasí a to se tím ještě nestává špatným. Podobně zde: Rozdělení a znepřátelení kvůli Ježíšovi není způsobeno jím, ale tím, že ho někteří přijímají a někteří ne. A jako je rozpor mezi světlem a tmou, tak je analogicky nesrovnatelně větší rozpor mezi přijetím (přijímajícím) Ježíše Krista a odmítnutím (odmítajícím) ho.

    Když se jinde v podobných souvislostech mluví o strašných zločinech dokonce i v rámci vlastní rodiny, ke kterým pak dojde, opět je to důsledek nepřijetí Boha, nepřijetí jeho Syna. Kdo totiž přijímá Pána Boha, přijme také jeho přikázání včetně „nezabiješ“.

    A proto i když se to na první pohled nezdá, dnešní evangelium je třeba nahlížet tak, jako jiná místa Písma svatého. Ježíš Kristus je nositelem pokoje. Ale proto, že ne každý má o něho a jeho poselství zájem, vzniká při příležitosti jeho příchodu rozdělení a nepokoj, a potom se zdá, jako by rozdělení přinesl on. Když se takto mluví, jedná se o určitý typ nadsázky. Nadsázku je ale potřeba vysvětlovat…

    „Bůh chce, aby se všichni obrátili a byli spaseni“ – pak mluvíme o pokoji, a sice trvalém.

  • 3. 7. 2014: Svatý Tomáš

    „Nevěřící Tomáš“ je označení, které vzniklo na základě rozhovoru, o kterém jsme dnes slyšeli. Ostatní apoštolové říkají Tomášovi o zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista a on odpovídá: „Dokud neuvidím, neuvěřím.“ Zde ale snadno dojde k nedorozumění, pokud jde o výraz „nevěřící“.

    Není víra jako víra, stejně tak není nevíra jako nevíra. Svatý Tomáš neodmítal uvěřit, jak tomu bývá mezi přesvědčenými ateisty. On pouze chtěl mít pro uvěření více důvodů, než pouhé svědectví lidí. (Však také o božské ctnosti víry říkáme, že nevěříme kvůli svým lidským schopnostem, ale věříme pro autoritu samotného Boha, který neklame ani nemůže být klamán.)

    Tomášův postoj vůči zprávám ostatních apoštolů souvisí s jeho celoživotním postojem dělat vše naplno a zcela (pořádně). Tak také své uvěření chtěl mít postavené na pevných základech, aby pak jeho víra byla „pořádná“. Uvěřit lidskou vírou je dobré, ale snadno dojde k omylu. Toho se chtěl Tomáš vyvarovat. Uvěřit na základě vlastní smyslové zkušenosti („protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi“) je lepší, i když se ale nejedná o víru v užším slova smyslu. Nakonec, uvěřit božskou vírou při příležitosti hlásání je tím nejlepším, a proto jsou „blahoslavení ti, kdo neviděli, a přesto uvěřili“. – Toto rozlišení souvisí s tím „není víra jako víra“.

    Popis cesty do Jeruzaléma, jak jej máme u synoptiků, ukazuje strach učedníků, kteří už vědí, že Pán Ježíš jde na smrt. Ale jiná perikopa která popisuje počátek této cesty, ukazuje odhodlání sv. Tomáše, který povzbuzuje také ostatní k ochotě položit dokonce i svůj život: „Pojďme i my… zemřeme s ním.“ Nakonec při poslední večeři sv. Tomáš svými slovy nepřímo potvrzuje, že dobře ví, co je v životě skutečně důležité.

    A tak když se řekne „nevěřící Tomáš“, nemáme před sebou nějakou negativní postavu, ale svatého apoštola, který je nám v mnoha oblastech dobrým příkladem k následování.

  • 23. 6. 2014: Pondělí dvanáctého týdne v mezidobí: Mt 7, 1-5

    Výrok o třísce a trámu byl určen do těch řad, kde bychom žádné trámy neočekávali. Použita je druhá osoba, ne třetí. Jedná se o to, abychom se – lidově řečeno – starali o sebe a nehleděli na velikost chyb jiných lidí. Velikost chyb je totiž relativní, a proto se snadno může stát, že naše navenek malé chyby jsou ve skutečnosti mnohem závažnější, než navenek velké chyby jiného. Když má někdo otupělé svědomí a dopustí se nějakého vážného zločinu, o kterém ani netuší, že je zločinem, vykonal sice zlou věc se zlými následky, ale jeho svědomí zůstává čisté. Když se jiný člověk s dobrým svědomím dopustí zdánlivé maličkosti, ale činí tak zcela vědomě a dobrovolně a někdy i s nenávistí, právem se hovoří o trámu v oku. Tím spíše, když by se vědomě a dobrovolně dopustil něčeho, co je i samo o sobě velmi závažné.

    Snadno se kritizují veřejní hříšníci, ale ve skutečnosti není zas tak důležité, jeslti je nějaký hřích veřejný nebo tajný. Mnohatisíciletá praxe ukazuje, že lidé, kteří často pranýřují chyby veřejných hříšníků, mívají sami mnoho tajných hříchů .

    Často se kritizuje a odmítá pouze určitá oblast špatného života. Některé kruhy jsou zaměřeny na oblast prvního přikázání, jiné na oblast šestého nebo sedmého. Ale co – obvykle uvádíme: pomluvy a nactiutrhání? Co různé projevy nepřejícnosti vedoucí někdy až k nenávisti? Co nespravedlnost? A tak by se dalo pokračovat. Každý sám u sebe poznává, na kterou oblast občas zapomíná. Kde je však nepozornost, tam se snadno podlehne. Bdělí máme být v oblasti všech Božích přikázání: všechna pochází od téhož Boha, všechna spolu souvisí a jsou navzájem provázaná;  všechna se dají shrnout do jediného slova – jak o tom mluví uskutečňovaná božská ctnost lásky.

  • 22. 6. 2014: Dvanáctá neděle v mezidobí A: Mt 10, 26-33

    Lidé, kteří se ocitnou v nebezpečí smrti, zpravidla přehodnocují svůj dosavadní život. Najednou vidí, že mnohé z toho, čeho si cenili a na čem jim záleželo, byly ve skutečnosti malichernosti. A zároveň že mnohé opravdu hodnotné věci nedoceňovali.

    Dnešní evangelium povzbuzuje k věrnosti ve víře i za cenu, že by mohly vzniknout určité těžkosti a pronásledování. V prvním čtení popisuje Jeremiáš, co musí vydržet kvůli své věrnosti Pánu Bohu. Jsou různá prostředí, kde by bylo dočasně výhodné zapřít křesťanství. Ale podívejme se, jak se na tyto dočasné výhody dívají v okamžiku smrti ti, kterým na nich tolik záleželo.

    Důležitá je vždycky přítomnost.  Je sice dobré, když si někdo na konci života uvědomí: „Udělal jsem chybu, teď už bych jednal jinak.“ Lepší ale je, když si v přítomnosti uvědomí: „Toto by byla chyby, té je třeba se vyvarovat.“ Trvalá a opravdová věrnost Bohu je víc, než věrnost čemukoli jinému. Váleční veteráni, kteří bojovali na dobré straně, jsou hrdi na to, že mohli nasadit své síly i životy, přestože se jednalo o veliký risk. Zběhové si svou dezerci vyčítají. Zajistili si snadno bezpečí, ale mrzí je to. Celý křesťanský život je duchovním bojem. Platí zde totéž.

  • 15. 6. 2014: Slavnost Nejsvětější Trojice

    Dnešní slavnost navazuje na tu, kterou jsme slavili minulý týden. Připomínáme si Boží trojjedinost, kdy Otec, Syn a Duch Svatý je jediný Bůh. To neznamená, že bychom jindy trojjediného Boha neuctívali, ale znamená to, že dnes uvažujeme o trojjedinosti více.

    Nejdříve se ale zastavme úplně jinde. Jak vypadá Pyrenejský poloostrov? Mám v demokratické společnosti „právo“ a „svobodu“ tvrdit, že vypadá jako Ilálie? (v tomto přirovnání neřešíme otázku pojmenování, ale samotných pojmenovaných skutečností). Tvrdit to mohu jen v tom smyslu, že mi pak nehrozí žádný postih. Ale takové tvrzení rozhodně není pravdivé, a proto v tomto smyslu takto mluvit nemohu. Nemohu, ani kdyby přišel někdo další a řekl: „Tak už se nehádejte, buďte tolerantní a každý ať si věří, čemu chce: ty si věř, že Itálie vypadá jako Španělsko, a ty si věř naopak – hlavně, že něčemu věříš…“ Vidíte, jaký nesmysl (opakuji: nejde zde o pojmenování). Přesto dokonce i mnozí křesťané jsou ochotni tento nesmyslný princip přijímat, když dojde řeč na Pána Boha. Nikoli. Podoba a tvar poloostrovů zde byly před námi a nezávislé na nás, my je můžeme pouze poznávat a poznané přijímat. Podobně, když se jedná o víru. Vírou mohu poznávat pouze skutečnosti, které jsou samy o sobě a na mé vlastní víře nezávislé. Víra není výroba, že bychom si utvořili nějakou osobní představu duchovna. Víra je odpověď na to, co zde je. Jedná se o přijetí objektivní reality.

    Bůh je takový, jaký je. Bez ohledu na víru či nevíru jedince; bez ohledu, jestli o něm má někdo pokřivenou představu, nebo ne.  Je-li Bůh – sám o sobě – trojjediný, pak uvěřit v pravého Boha znamená uvěřit v Trojjediného. Proto starozákonní židé implicitně vyznávali Trojici: Věřili v toho, který je, a ten, který je, je trojjediný. Proto také domorodci na vzdálených ostrovech věřící v pravého Boha věří implicitně v Trojici. Stejně tak ta negramotná babička v islámských zemích. Ale když např. nějaký muslimský učenec s plným vědomím odmítne Trojici, pak to, čemu říká „Alláh“ není skutečný Bůh, ale jen jeho vlastní představa a přání. „Kdo odmítá Syna, nemá ani Otce“, protože v Synovi se lidstvu Otec definitivně sdělil.

    A jako se co do bytí liší skutečný Pyrenejský poloostrov od nějaké představy „Pyrenejského poloostrova“ v podobě boty, tak se analogicky liší představa b(B)oha od Boha skutečného. A jako Pyrenejský poloostrov v podobě boty neexistuje, ale ten skutečný Pyrenejský poloostrov existuje, tak také ten b(B)ůh v lidské představě sám o sobě neexistuje, zatímco jedině pravý Bůh Trojjediný je. Jemu buď čest a sláva navěky.

  • 8. 6. 2014: Slavnost seslání Ducha Svatého

    Před sto lety se o Duchu Svatém mluvilo méně, než se mluví během posledních šedesáti let. Když dnes navštívíte různé skupiny a jisté konference, uvidíte opačný extrém. O Duchu Svatém se mluví skoro až všedně, a připisují se mu i takové projevy, které jsou ve skutečnosti ryze přirozené nebo mimopřirozené. Podobně jako v prvním století, tak také dnes někteří lidé přesvědčeně popisují ďáblovy mimopřirozené zásahy jakožto působení Ducha Svatého.

    Jak poznáme pravé působení Ducha Svatého? Po ovoci, s tím, že i v přírodě ovoce nepřichází hned, ale až na konci (na podzim), a je trvalé. Tzv. plody nebo ovoce Ducha Svatého jsou vyjmenovány jak v Písmu svatém, tak snad v každém katechismu. Je to ta řada „láska, radost, pokoj atd.“ Pokud se v životě nějakého křesťana trvale projevují tyto vlastnosti, s největší pravděpodobností se nechává vést Duchem Svatým. Pokud se u někoho projevují pouze prazvláštní duchovní stavy, pocity a situace, ale bez zmíněného ovoce, není mu to moc platné. Srov.: „Tehdy mi řeknou: ,Pane, cožpak jsme v tvém (tvém!) jménu neprorokovali, nevyháněli zlé duchy, nekonali mnoho divů?´“ – Známe, jaká odpověď následovala…

    I když záleží na každém jednotlivci, do jaké míry se nechá Duchem Svatým vést, je třeba připomenout jednu často opomíjenou skutečnost: Duch Svatý byl dán církvi už na jejím počátku, a to jednou provždy. Od té doby v ní stále působí, a jak naznačuje třetí kapitola Janova evangelia, Duch Svatý působí, jak sám chce. Proto o vedení Duchem Svatým máme prosit, a ne nařizovat („My jsme teď měli koncil, tak ty proto musíš nyní působit víc než dosud!“). Tudíž by bylo neuvážené a troufalé mluvit o nějakých letnicích (v nejužším smyslu slova) v souvislosti s posledním koncilem. Duch Svatý nezačal v církvi intenzivně a viditelně působit až tehdy, ale už o 1930 let dříve.  Duch Svatý působí v církvi jak před koncilem, tak i po koncilu, a záleží na nás, zda se mu otevřeme. Už je nejvyšší čas – jak je vidět, ani po padesáti letech ještě žádné nové jaro nenastalo, naopak: sekularismus a odpad od víry jsou stále na postupu.

    Spolehněme se na příslib, že s námi Duch Svatý zůstává od prvního století navždy, a místo slov raději v jeho působení žijme. Duch Svatý je tím, kdo v církvi posiluje jednotu. Nejenom mezi současníky, ale také napříč dějinami. Kde chybí ovoce Ducha Svatého, kde se narušuje jednota církve, kde se lidé odklánějí od posvátné (a Duchem Svatým prostoupené) Tradice, tam se jím nenechávají vést.

    Při dnešní slavnosti stejně jako např. při biřmování očekávají mnozí věřící dary Ducha Svatého. Ale jako v přirozeném řádu se snažíme dávat přednost samotnému dárci před darem, tak ať je to i zde. Prosme:  „Přijď Duchu Svatý, naplňuj naše srdce a proměňuj nás.“

  • 29. 5. 2014: Slavnost Nanebevstoupení Páně: Mt 28, 16-20

    Událost nanebevstoupení Páně má kromě historického rozměru ještě také význam symbolický. Naznačuje a dovršuje to, k čemu došlo o Velikonocích. Velikonoce jsou onou „hodinou“, která je středem Janova evangelia; „hodinou, …kdy měl přejít (pascha) z tohoto světa k Otci“. Tato „Hospodinova pascha“ – přejítí Páně – se uskutečnila tajemným způsobem skrze jeho smrt a zmrtvýchvstání. A co se o Velikonocích stalo tajemně, děje se dnes viditelně před zraky apoštolů.

    Loučení bývá smutné, ale apoštolové mají hned několik důvodů k radosti: V závěru evangelia jim je řečeno: „Já jsem s vámi po všechny dny…“ Odchod není absolutní, Pán se svou církví tajemně zůstává. Kde je on, tam je Boží království, o kterém bylo řečeno: „Boží království je mezi vámi.“ Kromě této duchovní přítomnosti zůstává se svou církví také pravdivě, skutečně a podstatně v Eucharistii pod svátostnými způsobami.

    Dalším důvodem k radosti je příslib jeho příchodu ve slávě na konci časů. Tento příchod lze do určité míry přirovnat k opaku nanebevstoupení. Podle tradice církve a náznaků některých biblických textů došlo k nanebevstoupení směrem na východ. Proto se křesťanská liturgie (slavená „v očekávání jeho slavného příchodu“) často slaví ve společném obrácení k východu. To je ovšem pouze symbolické gesto a postoj. Nejsme přírodním náboženstvím; přesto i tyto symboly mají svůj význam a odkazují na něco (Někoho) vyššího: Na toho, kterého jedna adventní antifona nazývá „Oriens“ – „vycházející; východ“. Na toho, který po noci smrti a pohřbu vychází z hrobu jako vycházející slunce; Slunce a světlo našeho věčného života.

    Třetím důvodem k radosti je příslib seslání Ducha Svatého: „Jestliže neodejdu, přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám“.

    A tak také zde platí obojí: Při nanebevstoupení, a vlastně už o Velikonocích, Pán Ježíš odešel, ale přesto s námi jistým způsobem zůstává, a proto nemáme důvod k zármutku, ale k naději a radosti.

  • 25. 5. 2014: 6. neděle velikonoční: Jan 14, 15-21

    Už  ve starověku se někteří autoři zabývali otázkou, proč se zmrtvýchvstalý Ježíš Kristus nedal poznat Pilátovi a všem svým odpůrcům a nedal jim tak pocítit své vítězství. Dnešní evangelium a jeho kontext by mohly dát odpověď: Kdo přijímá Ježíšovo slovo, ten ho miluje (a přijímá ho). Kdo ho miluje, bude zachovávat jeho přikázání a tomu se on dá poznat. Tím jsme se dostali k jádru věci. Během několikaletého působení mohli všichni přijmout Ježíšovo slovo. Zvěstovatelská činnost Pána Ježíše Krista vrcholí na kříži. Jeho nepřátelé ho po celou dobu odmítali, neměli rádi, nezachovali jeho slovo, a proto se jim nedal poznat ani po zmrtvýchvstání.

    Jako je nemyslitelné zmrtvýchvstání bez předchozího života a smrti, tak je nemyslitelné přijmout a poznat Zmrtvýchvstalého, pokud ho někdo předtím nepřijal jako žijícího hlásajícího a umírajícího. Však i svatý Pavel, neustále se radující z Ježíšova zmrtvýchvstání, píše Korinťanům, že u nich nechce znát nic jiného, než Ježíše Krista ukřižovaného. Odsouzením vyjádřili jistí lidé své nepřijetí a odmítnutí Pána Ježíše. Proto se jim ani po zmrtvýchvstání nevnucuje.  Kdo nepřijal a nepoznal ukřižovaného, není s to přijmout a poznat zmrtvýchvstalého.

    Proto se, věrni dalším slovům sv. Pavla, za Kristův kříž nestyďme. Tam byl Bůh dokonale oslaven, tam jsme byli vykoupeni, odtud pramení milosti, které přijímáme ve svátostech. Zde je pramen celého našeho duchovního života v obnoveném přátelství s Pánem Bohem.

  • 16. 5. 2014: Svatý Jan Nepomucký

    Dnes si připomínáme jednoho z patronů naší země, sv. Jana Nepomuckého. Pro náš kraj má význam i tím, že zde strávil část svého života.

    Sv. Jan je mučedníkem. Důvodů jeho smrti je několik, obvykle se uvádí věrnost zpovědnímu tajemství. Při bližším historickém zkoumání zjistíme, že hlavním důvodem byla věrnost během církevně-státních sporů. Jako generální vikář stál na straně arcibiskupa hájícího práva církve před nepřející a závidějící světskou mocí. Proto se také v dnešní době můžeme na sv. Jana obracet s prosbou o přímluvu. Spravedlnosti si cenil více, než přízně krále. Nezalekl se žádných hrozeb ani smrti.

    V tuto chvíli se ale podívejme na jinou oblast jeho života. Úřad, který zastával, vyžadoval mnoho času věnovaného ne-duchovním záležitostem. A i když všechny své povinnosti svědomitě plnil, zbyl mu čas také na duchovní život, dokonce i na to, čemu se říká lidová zbožnost. S podobným jevem se setkáváme u mnoha světců. V době celkového shonu, kdy jedním z nejčastějších výroků dokonce i vůči našim nejbližším je: „Teď nemám čas.“, vidíme příklad světce, který si svůj čas dokázal uspořádat tak, aby zvládal obojí. Někdo by mohl říct: „Ale vždyť i plněním ne-duchovních povinností sloužíme Pánu Bohu.“ To je pravda, ale nestačí to. Přímá služba (nebo zcela obecně: přímá činnost) má mít – až na výjimky – přednost před tou nepřímou.

    Modlitba Otče náš trvá asi patnáct vteřin. Modlitba Zdrávas Maria přes deset. Že by si někdo během dne nenašel ani půl minuty? Podstatou modlitby však není nějaké odříkávání textů. Modlitba je bojem, je prací, je zápasem. Je setkáním. Je naplněním přirozených i nadpřirozených tužeb a dispozicí člověka. V modlitbě jde o vše. Podstatou modlitby je povznesení mysli k Pánu Bohu – k tomu, který je, ne k jakémusi neurčitému tzv. duchovnu. Pokud se odmítáme modlit, odmítáme setkání s Pánem Bohem. Pokud odmítáme setkání s někým, odmítáme jeho samotného.

    Kéž je nám zbožnost sv. Jana Nepomuckého příkladem. Zbožnost totiž není nějakým změkčilým – jak někteří říkají „pámbíčkářením“. Zbožnost je tím, co dalo sv. Janovi sílu neohroženě stát před rozhněvaným králem a vytrvat, sílu obětovat i svůj život a přijmout mučednickou korunu.

  • 11. 5. 2014: 4. neděle velikonoční – neděle Dobrého Pastýře

    V rámci velikonoční doby se v některých liturgických tradicích slaví „neděle Dobrého Pastýře“. Po svém zmrtvýchvstání shromažďuje Pán Ježíš své učedníky, kteří se v souvislosti s jeho odsouzením rozprchli jako ovce. – Srov.: „Vy všichni se dnes nade mnou pohoršíte, neboť je psáno: ,Budu bít pastýře, a rozprchnou se ovce stáda.´ Po svém vzkříšení však…“

    Přirovnání k pastýři a ovcím zní v dnešní době odlišně, než tehdy. Když se dnes řekne „ovce“, zpravidla si představíme anonymní dav, který se nechá manipulovat masmédii. Dav, který si myslí, že je svobodný a uvažuje svobodně, ale ve skutečnosti uvažuje právě tak a pouze tak, jak si přejí jiní, o kterých ani neví. V dřívějších dobách přirovnání k pastýři a ovcím vyznívalo jinak, a právě tak ho máme chápat také v pastoraci: Pastýř chránil své stádce (které měl rád), chránil ho často před šelmami, které by ovce roztrhaly a sežraly. Vodil své stádce na dobrou pastvu. Souhrnně řečeno: Pastýř byl potřebný a staral se, aby ovce mohly žít. Tento obraz je použit pro popis vztahu mezi Pánem Ježíšem Kristem – Pastýřem, a církví – stádcem. Před svým nanebevstoupením svěřil svůj pastýřský úkol apoštolům, jejichž nástupci jsou biskupové a kněží. Proto i když má každý právo myslet si, co by měli biskupové a kněží dělat, jedno je jisté: Měli by plnit pastýřskou službu – starat se, aby „ovce“(v dřívějším smyslu slova) mohly duchovně žít. Měli by plnit svou základní kněžskou službu, kterou je smiřovat hříšné lidstvo s Pánem Bohem. Odtud by se také měly odvíjet všechny požadavky věřících na kněze.

    Někdo ale řekne: „Jaké smíření? Vždyť já (už) žádné hříchy nemám.“ Takovéto úvahy svědčí o jediné věci. Kdo takto mluví, pouze své hříchy nevidí, ale má je. Kromě Pána Ježíše a Panny Marie jsme hříšní všichni. Pokud si někdo myslí, že žádné hříchy nemá, je nejvyšší čas být vůči sobě více pravdivý a více sebekritický. Pak také zbyde méně času a chuti kritizovat ostatní. Dobře je to vidět na příkladu nemocných lidí. Když si nemocný uvědomí vážnost svého stavu, neřeší, jestli ten druhý je nemocný více nebo méně. Ale sobě i druhému přeje uzdravení. Rozhodně ho však kvůli jeho nemoci nekritizuje. Když si člověk uvědomí svou hříšnost, neřeší, jestli někdo jiný je hříšný více nebo méně. Sobě i jemu přeje odpuštění hříchů, rozhodně ho však nekritizuje.

    Úkolem pastýře bylo také vytvářet soulad v celém stádci. Byl pastýřem pro všechny ovce. Vykrmenější ovce si nemohly nárokovat větší pozornost, naopak, právě ty zraněné a slabé potřebovaly větší pozornost a péči. Zamysleme se, prosím, co toto přirovnání znamená pro pastoraci ve farnosti. Vždyť i sám Pán Ježíš říká: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.“

  • 10. 5. 2014: Sobota po 3. neděli velikonoční: Jan 6, 60-69

    V životě nastávají situace, kdy je vhodné ustoupit. Dále situace, kdy je vhodné částečně vyjít vstříc a hledat společné řešení. A nakonec situace, kdy je třeba stát pevně na svém rozhodnutí a kompromis hledat maximálně ve způsobu, nikoli však v obsahu. Někteří lidé mají takovou povahu, že ustupují často (a ostatní si na to zvyknou a považují to za naprostou samozřejmost. Pak se diví, když dojde ke změně – byť ze spravedlivého důvodu). Jiní lidé mají takovou povahu, že neustupují téměř nikdy. To, kdy máme ustoupit, by se nemělo posuzovat podle lidské povahy, ale podle věci, o kterou se jedná.

    Evangelium podává svědectví o Pánu Ježíši jakožto o někom, kdo maximálně vycházel vstříc. Dnes však jsme svědky jeho nekompromisnosti v oblasti víry, zde konkrétně víry o jeho eucharistické přítomnosti. Nejenom, že nechává odejít celé davy (- který kazatel by si něco takového přál?), ale dokonce se obrací i na sbor apoštolů s otázkou, zda by také oni nechtěli odejít. Své učení a jeho čistotu považuje za důležitější, než počet posluchačů a následovníků. Spíše by nechal odpadnout i své nejbližší, než aby polevil v nauce. (Jen tak mimochodem – „nauka“ se cizím slovem nazývá „doktrína“. To pro ty, kteří mají „a priori“ odpor k doktrínám jako takovým, když si na základě jiných míst evangelia vytvořili svůj jednostranný obraz o postojích Pána Ježíše, a přehlíží při tom kontext ostatních částí Písma svatého.)

    Tváří v tvář skutečnému Ježíšovu postoji se ptáme, jaký smysl máme my, křesťané dvacátého a dvacátého prvního století, pro učení svého Pána. On v této věci nechtěl ustupovat ani hledat kompromis. Jak hájíme poklad víry, který nám svěřil? Považujeme víru a pravdu za tak důležité, jak  je považovali svatí mučedníci (kteří byli ve svém osobnostím růstu mnohem vyzrálejší a dál, než my)? Neodsouváme tato témata na vedlejší kolej s výmluvami na jakousi globalizaci? Jsme věrni Pánu Bohu? „Ke kumu jinému bychom šli…“

  • 9. 5. 2014: Pátek po 3. neděli velikonoční: Jan 6, 52-59

    Právě jsme slyšeli o potřebě přijímat Eucharistii, abychom dosáhli věčné spásy. Někdo může namítnout: „Nutný je křest. Pro ty, kteří po křtu ztratili milost posvěcující, je nutná svatá zpověď. K čemu přijímání Eucharistie?“ Při takovýchto úvahách se zapomíná hned na dvě věci: 1) Není nutnost jako nutnost. 2) Chtějme být víc, než jen křesťanskými minimalisty.

    Při přijímání svátostí přece nejde o splnění nezbytně nutného minima (křest, příp. svatá zpověď). Při přijímání svátostí jde o plnohodnotný duchovní život v Boží blízkosti. A jako v biologickém životě se nespokojujeme s pěti základními prvky nutnými pro přežití, ale chceme žít svůj život naplno, tak také v duchovním životě. Představme si rodinu, kde by si manželé po svatbě a dovršení manželství řekli: „To základní jsme splnili, zbytek není důležitý. Na shledanou.“ Přesně tak uvažuje člověk, který by se chtěl spokojit se splněním základních podmínek ke spáse, a po přijetí křtu by už nechtěl nic dalšího.

    Naše lidské síly jsou slabé. Potřebujeme Boží pomoc. Směřujeme-li k věčnému životu „kvůli Bohu samotnému“, již nyní se s ním budeme chtít setkávat, a právě v Eucharistii je takové setkání nejintenzivnější a jedinečné. Kdo by nechtěl přijímat Eucharistii, pravděpodobně by tím ukazoval svůj nezájem o Pána Boha. Proto chtějme často přistupovat ke svatému přijímání. Chtějme se často s Bohem smiřovat ve svaté zpovědi. Ať je náš křesťanský život nejenom pravdivý, ale také plnohodnotný.

  • 8. 5. 2014: Panny Marie, Prostřednice všech milostí

    Jedním z mariánských titulů je „Prostřednice všech milostí“. Než se podíváme, co to znamená pro náš duchovní život, podívejme se, co to znamená samo o sobě. O slovech „všech milostí“ se před asi padesáti lety vedly četné diskuse. Někteří teologové a biskupové namítali: „Svátosti jsou příčinou milosti. Udělují ji, a to ne přes Pannu Marii.“ Jako v mnoha zdánlivých sporech, i zde se jednalo o pouhé nedorozumění a o odlišný úhel pohledu na jedinou skutečnost. Něco jiného je příčina hlavní, příčina nástrojová atd. Takže platí jak nauka o svátostech, tak i tento mariánský titul. Když hovoříme o Panně Marii jako prostřednici všech milostí, máme na mysli následující: 1) Všechny milosti, které dostáváme, máme od Pána Boha jako od hlavní a první příčiny, který se nám v Ježíši Kristu zcela daroval. 2) Panna Maria zprostředkovala světu Ježíše Krista. Tak se nepřímo stala tou, která nám spolu s Ježíšem Kristem zprostředkovala i všechno to, co nám on dává.

    Už mnohokrát jsme si mohli uvědomit velikost Panny Marie, jakožto Matky Boží. Nyní si uvědomujeme její důležitost vzhledem k naší cestě ke spáse, ke které je přece potřeba mít milost posvěcující. Duchovní život křesťana je nemyslitelný bez Panny Marie. I když by si ji snad někdo nepřipomínal výslovně, je to ona, kdo přivedl na svět Božího Syna. Když myslíme na Pannu Marii a když o ní mluvíme, mělo by se tak dít s náležitou úctou. Je přirozené a naprosto normální jednat s ženami s úctou. Proto by mělo být přirozené a normální uvažovat a mluvit o Panně Marii s úctou o tolik větší, o kolik převyšuje ostatní ženy svým božským mateřstvím (ale i svou svatostí a dokonalostí). Úctu k ní mějme ani ne tak proto, že nám zprostředkovala, co potřebujeme ke spáse, ale spíše kvůli ní samotné. Kvůli Božímu plánu s ní.

    V křesťanském životě občas hrozí nebezpečí jakési vypočítavosti: „Abychom byli spaseni, abychom se dostali do nebe.“ Při konání dobrých skutků např. v charitě se mluví o nezištnosti. Podobné by to mělo být také zde. Snažíme se plnit Boží vůli ne především proto, abychom se dostali do nebe a byli spaseni, ale kvůli Pánu Bohu samotnému. A úctu k Panně Marii mějme ne především proto, aby se za nás přimlouvala a pomáhala nám, ale z opravdové lásky, která přece „nemyslí jen a jen na sebe“.

  • 5. 5. 2014: Pondělí po 3. neděli velikonoční: Jan 6, 22-29

    V dnešním evangeliu zazněla pro někoho možná překvapivá věta: „Skutek, který žádá Bůh, je, abyste věřili v toho, koho on poslal.“ Když si vzpomeneme na vyprávění o posledním soudu, jak nám ho podává Matoušovo evangelium, uvědomíme si potřebu skutků milosrdenství pro spásu: „Měj jsem hlad, a dali jste mi najíst.“ atd. Matoušův text bývá občas vykládán se zdůrazněním skutků milosrdenství k našim bližním, jako kdyby už nic jiného nebylo potřeba. Jedná se o výklad, který vytrhl daný text z kontextu evangelia. Právě dnešní výrok o potřebě víry je toho důkazem. Vedle skutků milosrdenství k našim bližním žádá Bůh také víru. Všimněme si, že dokonce i samotné uvěření je nazýváno skutkem.

    Obojí spolu souvisí. Když uvěříme tak, jak o víře mluví sv. Jakub, pak také naše skutky milosrdenství k bližním dostanou nový rozměr a hodnotu. Bez božské víry a lásky (obojí patří k sobě) naopak nebudou naše dobré skutky vůči potřebným ničím – srov. Pavlova velepíseň na ctnost lásky.

  • 4. 5. 2014: 3. neděle Velikonoční: Lk 24, 13-35

    Emazuští učedníci dobře znali Písmo svaté, a přesto potřebovali slyšet výklad od někoho kompetentnějšího. Pak si říkají: „Což nám srdce nehořelo, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ V knize Skutky apoštolů se vypráví o komořím etiopské královny, který četl text z Izaiáše, a přiznává se, že nerozumí. Jáhen Filip mu všechno vysvětlil, a pak v duši komořího vzplálo světlo víry až nakonec požádal o křest. List Petrův varuje před soukromým výkladem textů Písma svatého.

    Proto je unáhlené, když se např. koná nějaká evangelizační akce, a všem se začnou rozdávat Bible a konec. Něco jihého je mít nějaký biblický text, a něco jiného je přijmout s biblickým textem to, co se nám v něm dává. Písmo svaté a Tradice církve jsou „pouhými“ svědky Božího sebedarování člověku. Církev je prostředím, kde přijímáme řádným způsobem Boží milost, Boha samotného. To je jedním z důvodů, proč právě Učitelskému úřadu církve bylo svěřeno poslání podávat autentický výklad Písma svatého.

    V tuto chvíli by někdo mohl mít pokušení vzdát se četby Bible, aby se snad nedopustil špatného výkladu. Těžskosti nemají zastrašovat, ale máme je překonávat. Zmíněná těžkost a obava se nevyřeší odložením Bible, ale snahou o poznání, jak církev ten či onen text vykládá, a s tímto poznáním číst. Když totiž čteme Písmo svaté – svědectví Božího sebedarování se lidstvu – zvláštním způsobem duchovně přijímáme toho, který se nám daruje – Boží Slovo s velkým „s“, Božího Syna samotného, který nás pozvedá zpět a zapaluje v nás oheň, abychom toužili být s Pánem Bohem navěky. To je smyslem biblického textu: svědectví o Bohu samotném, o Božím sebedarování lidstvu, svědectví, které v nás vyvolává potřebu odpovědět.

  • 27. 4. 2014: 2. neděle velikonoční: Jan 20, 19-31

    Druhá neděle velikonoční je z více důvodů nazývána „nedělí Božího milosrdenství“. V evangeliu jsme slyšeli o prvním setkání zmrtvýchvstalého Ježíše Krista se sborem apoštolů. Mluví k nim o odpouštění hříchů a o pokoji. K odpuštění hříchů může dojít jedině díky Božímu milosrdenství.

    Jaký postoj máme k němu zaujmout? Také zde hrozí nebezpečí dvou opačných extrémů, a s oběma jsme se v průběhu novověku již setkali. Prvním je zoufání nad Božím milordenstvím s jednostranným zdůrazněním spravedlnosti. U Boha je milordenství a spravedlnost totéž, nelze je proto stavět do kontrastu. Lidé pochybovali o možnosti odpuštění, snad jako kdyby Bůh ani nemohl nějaké hříchy odpustit. Když si uvědomíme, kým Pán Ježíš je – pravý Bůh a pravý člověk, snadno dojdeme k závěru, že jeho oběť a krev prolitá na odpuštění hříchů má nekonečnou cenu. Zatímco lidské hříchy, i ty největší, nejsou nekonečné. Proto může být každý hřích odpuštěn, Boží milosrdenství je bez hranic.

    Tím se dostáváme k dalšímu chybnému postoji, totiž k opovážlivému spoléhání na Boží milosrdenství. Lidé si řeknou: „Bůh má každého nekonečně rád, je milosrdný, ať uděláme cokoli, odpustí nám.“ Je to unáhlená a chybná úvaha. Něco jiného je skutečnost, že nám Pán Bůh může pro svou nekonečnou lásku a své milosrdenství odpustit opravdu cokoli, a něco jiného je, zda nám bude opravdu odpuštěno. Možnost odpuštění ještě není odpuštění samotné. Otcové říkají: „Bůh nás stvořil bez nás, ale nespasí nás bez nás.“ Pán Bůh se nikomu nevnucuje, proto ani odpuštění hříchů nikomu nevnucuje. Pokud se člověk ze svého hříchu neobrátí, svého hříchu nelituje, odmítá se zpovídat, nachází se ve stavu životního postoje „NE vůči Bohu“. A protože se Bůh nevnucuje, i když je jeho láska nekonečná (a právě proto), respektuje svobodu, kterou nám dal, a odpuštění hříchu nedostaneme. Pak ani nelze počítat s věčnou spásou.

    Pozdrav určený apoštolům zněl: „Pokoj vám.“ Kéž každý z nás zakusí opravdovou velikonoční radost spojenou s přijetím ovoce Velikonoc – odpuštěním hříchů, aby se velikonoční přání pokoje stalo skutečností.

  • 25. 4. 2014: Pátek velikonoční: Jan 21, 1-14

    Zázračný rybolov, o kterém jsme dnes slyšeli, stejně tak to, co následovalo, bývá ve východní tradici považováno za nový začátek. Stejně tak samotné zmrtvýchvstání. O zázračném rybolovu se totiž mluví také na počátku Ježíšova působení. A nyní jsme opět u Genezaretského jezera a také okolnosti jsou podobné, jako o tři roky dříve. List Římanům říká, že Boží povolání je trvalé. Podobně jako Jonáš odešel, ale byl znovu povolán ke stejnému dílu, tak také apoštolové: Rozprchli se, ale zmrtvýchvstalý Ježíš Kristus je znovu shromažďuje a potvrzuje v jejich poslání. Mohou si vzpomenout na samé začátky svého povolání a na všechno, čeho byli v uplynulých třech letech svědky. A jako Petr zapřel svého Pána, tak je nyní u Genezaretského jezera potvrzen ve svém úřadu.

    Dokud žijeme, i kdybychom udělali sebevětší chybu, nebo jak se říká, sebevětší „kopanec“, vždycky existuje řešení a možnost nového začátku. Právě důvěra v zmrtvýchvstalého Ježíše Krista a jeho milosrdenství je toho důkazem. Vždyť „proto zemřel, abys ty mohl žít“. Velikost jeho oběti je nesrovnatelná s „velikostí“ našich chyb. A tak kdykoli se někomu zdá, že se svou vinou dostal do neřešitelné situace, může vzpomenout na nový začátek zmrtvýchvstání a s důvěrou v Pána Boha jít dál.

  • 18. 4. 2014: Velký pátek

    V pašijích jsme vyslechli, co se událo od poslední večeře až do doby Ježíšova pohřbu. Pascha znamená „přejítí“. Později se tento výraz začal používat jako označení velikonočního beránka. A jako se beránkova krev v Egyptě stala znamením záchrany prvorozenců před smrtí, tak také krev Beránka, obětovaného Pána Ježíše Krista, znamená záchranu před věčnou smrtí. Svou krví (smrtí) nás vykoupil, abychom mohli žít navěky.

    Komu není lhostejné, k čemu všemu na zelený čtvrtek a velký pátek došlo, má dnes zármutek. Do tohoto zármutku však zaznívá výtka určená ženám na křížové cestě: „Neplačte nade mnou, spíše plačte nad sebou.“ Nad sebou, protože to jsou právě naše hříchy, proč se přejítí Ježíše Krista z tohoto světa k Otci (Jan 13,1) událo tak  strašným krvavým způsobem.

    Pokud nám není lhostejné, co za nás náš Pán vytrpěl, pak nebudeme chtít, aby tato krev byla pro nás vylita nadarmo. Byli jsme vykoupeni. To ještě neznamená, že budeme spaseni. Pro to, abychom byli spaseni, je třeba přicházet často ke zdroji vykoupení, k Ježíšově oběti (mše svatá), a čerpat, co nám ze své oběti nabízí: Odpuštění hříchů a smíření s Pánem Bohem, kterého se nám dostává při svaté zpovědi.

  • 16. 4. 2014: Středa svatého týdne

    Ve středu Svatého týdne vzpomínáme mj. na Jidášovu zradu. Zrada a její okolnosti i důvody se staly podnětem nespočtu děl od starověku až dodnes. Snad nikdo si nedokáže vysvětlit, jak je to vůbec možné: Jidáš byl svědkem tříletého působení Pána Ježíše; spolu s ostatními apoštoly a učedníky dostal před „malou misijní cestou“ moc, která podle Lukášova evangelia naplnila učedníky velkou radostí. Předpokládáme, že i Jidáš byl svědkem a nástrojem zázračných událostí při této cestě. Byl svědkem Boží dobroty a připravenosti odpustit. Byl svědkem důkazů božství Pána Ježíše. A přesto zradil a svou zradu dokonal.

    I když by se někomu mohlo zdát nepravděpodobné, že by učedník Ježíše Krista zradil svého Pána, stalo se tak. Zaznívají nám slova Písma svatého: „Kdo stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.“ Janovo evangelium popisuje některé hříchy Jidáše, které spáchal ještě před zradou. Jedno přísloví říká, že „malé“ chyby na začátku jsou velké na konci, nebo, jinými slovy, zlo plodí další zlo, a sice stále větší.

    Tragičnost osoby Jidáše je varováním pro všechny, kdo by si chtěli myslet, že jejich hříchy nejsou zas tak špatné, že se zas tak moc neděje. Jedná se o duchovní bdělost, ke které nás Písmo svaté vybízí na tolika místech. Právě opakování této výzvy svědčí o její závažnosti a potřebě naplnit ji: být bdělý v pokušení, rozpoznat, o co jde, a obstát; v hříchu se nezabydlet, ale stále z něho s Boží pomocí a s Božím odpuštěním povstávat a se vzpomínkou na křestní slib se hříchů odříkat.

  • 14. 4. 2014: Pondělí Svatého týdne: Jan 12, 1-11

    Marie z Betánie udělala, co považovala za dobré a uctivé. Jidáš říká: „Mělo se to prodat a peníze dát chudým.“ Odpověď, které se mu dostává, dodnes překvapuje mnohé, kteří si na základě jednostranného výkladu jiných částí evangelia vytvořili svou vlastní představu o postojích Ježíše Krista. Nějak jim tam nezapadá, ale z evangelia ji vyškrtnout nemohou.

    Jidášův výrok provází celé dějiny křesťanství. A jako v případě Jidáše, tak i jindy bývá často jeho důvodem nepřejícnost a závist, a ne zájem o život chudých. Stačí se podívat, co pro chudé již vykonali ti, kteří takto mluví, a kolik jim potom ještě zbylo…

    Občas se církvi vyčítá, že prý káže vodu a pije víno. Církev nekáže vodu (chudobu). Nekáže ani bohatství. Káže spravedlnost. A vedle spravedlnosti vůči lidem existuje také spravedlnost vůči Bohu. Tu my lidé můžeme uskutečňovat jedině lidským způsobem (jak jinak?), a k lidství patří také materiální stránka. Však nejsme duchové. Liturgický kult má svou (vnější) materiální stránku proto, že jsme lidmi – kromě duše také tělo.

    Mluví se o „zvláštní Boží matematice“: Když někdo nestíhá a omezí proto modlitbu, zjistí, že má ještě méně času. Když se ale přes svůj shon začne věnovat modlitbě více, najednou stíhá i to, co dosud nestíhal. Nevíme, jak je to možné, víme pouze, že to tak funguje. Podobně kdyby chtěl někdo vyřešit problém chudoby okrádáním božského kultu, nouze bude ještě větší, ale když zde zachová spravedlnost, řešení chudoby se daří. Jistěže může nastat situace, kdy je třeba z nouze prodat nějaký liturgický předmět, ale zde se jedná o krajní možnost, kdy už všechny ostatní byly vyčerpány. Na světě je dostatek prostředků, aby nikdo netrpěl chudobou a liturgický kult zůstal přesto nedotčen.

    Někdo řekne: Prodejte pozlacený papežský kříž a nakupte jídlo pro chudé. Prodat papežský kříž – komu a k čemu? Zlatníkovi k roztavení ne, protože hotová věc má větší cenu než pouhý materiál. Tak jedině nějakému zájemci, který ho ale vůbec nepotřebuje a nevyužije. V případě kupujícího by to byla zbytečná útrata. Tak ať tito lidé řeknou přímo tomu kupujícímu, aby místo zbytečného utrácení za kříž raději věnoval danou částku na jídlo pro chudé; chudí si přijdou k svému, kříž zůstane ve svém užití a celý proces nasycení chudých bude jednodušší – místo třech stran do něho budou zapojeny jen dvě.

    Zdá se, že jedním z důvodů zásadního odmítání jakékoli drahocennosti v liturgii je často nevíra: „Já v Boha nevěřím, proto všechno, co tady děláte, je hloupost, a ještě navíc drahá.“ Podle svědectví misionářů chudí lidé ve „třetím světě“ chtějí, aby přes jejich chudobu zůstala liturgie honosná. Mají víru opravdovou a berou ji vážně. Když někdo z řad křesťanů vystoupí proti drahocennosti liturgie, poprosíme: „Mluv pět minut o podstatě liturgie a kultu.“ Pak uvidíme, co je příčinou… A tak prosme o posílení naší víry, prohlubujme svou úctu k Pánu Bohu i své náboženské znalosti. Vždyť nejenom liturgické předměty, ale celý náš život i my sami máme patřit Bohu a z celého života udělat trvalou Boží oslavu, která se pak soustředí do mše svaté a v ní se vyjadřuje. A přitom je mše svatá ještě mnohem víc, než pouhým souhrnem a vyjádřením naší celoživotní oslavy Pána Boha. Nelze ho oslavovat a sloužit mu pouze skrze pomoc potřebným. To by bylo samo o sobě ničím ve srovnání s oslavou a službou jediného Velekněze, kterou při mši zpřítomňujeme a obnovujeme.

  • 19. 3. 2014: Sv. Josef

    Ve svaté rodině měl sv. Josef zvláštní postavení. Chápali bychom, že se Pán Ježíš podřizoval Panně Marii, protože je jeho Matkou. Ale proč se podřizuje sv. Josefovi, který není jeho otcem? Svědčí to jednak o ponížení se Božího Syna, který se stává člověkem a podřizuje se i tomu, komu by nemusel, a zároveň o vyvýšení sv. Josefa a o jeho úkolu.

    Ve vstupní modlitbě zazněla zmínka, že sv. Josef od počátku chránil dílo našeho vykoupení. Jako hlava svaté rodiny nesl zodpovědnost za její členy, tedy i za Ježíše Krista a jeho dílo. Zkusme to domyslet do důsledků… Takové je postavení sv. Josefa.

    A protože církev v tomto díle pokračuje, je sv. Josef patronem také celé církve – tedy i každého z nás. Každý má v církvi své místo a poslání, a cokoli děláme a týká se života církve, svěřujeme do ochrany sv. Josefa. Proto se na něho můžeme často obracet s prosbou o přímluvu.

  • 13. 3. 2014: Čtvrtek po první neděli postní: Mt 7, 1-12

    V dnešním evangeliu jsme ujištěni o Boží dobrotě a štědrosti, kdykoli o něco prosíme. Přesto má snad každý z nás zkušenost, že se modlil za něco skutečně dobrého, a přesto dlouho nebyl vyslyšen, nebo nebyl vyslyšen vůbec.

    Kdyby byly naše modlitby hned a vždycky vyslyšeny, náš přístup k Bohu by se stal přístupem pána ke stroji. Takový postoj by byl nejen neuctivý, ale škodil by i nám samotným. Kromě toho by vedl k odbývání modlitby, k jejímu snížení na pouhý čtyř až pěti slovný příkaz. V modlitbě jde o setkání s Pánem Bohem, ne o zadávání pokynů nějakému stroji. Pokud jsme vyslyšení až po dlouhé době, je to jenom k našemu dobru. Je známý případ sv. Moniky, kolik let se modlila za svého syna Augustina. Je méně známé, že za obrácení svého manžela se modlila celý život. A tato celoživotní modlitba přispěla také k jejímu posvěcení a zdokonalení. Na jednom místě Písma svatého se říká: „V modlitbě buďte vytrvalí.“

    Ale co s případy, kdy se vytrvale modlíme, a přesto vůbec vyslyšeni nejsme? Téměř každý z nás už někdy zažil rozhovor, kdy druhá strana byla pevně přesvědčena o svém názoru a měla pro to opravdové důkazy (které jsme i my zcela uznávali). Ale pomysleli jsme si: „Kdybys kromě toho znal(a) ještě tu či onu okolnost, viděl(a) bys to úplně jinak a zcela bys změnil(a) svůj názor.“ U nevyslyšené modlitby je to podobné. Jsou věci, které neznáme, a právě tyto věci mohou být důvodem, proč naše modlitby buď nejsou vyslyšeny, nebo jsou vyslyšeny jinak, než si představujeme. Lidově řečeno, „za roh nevidíme“. Přesto i takové modlitby mají svou cenu: Jak popisuje jeden pouštní otec, když budeme přenášet vodu v proutěném koši, sice ji nepřeneseme, ale koš se očistí.

  • 12. 3. 2014: Středa po první neděli postní: Lk 11, 29-32

    Příběh a činnost proroka Jonáše dokazují trvalost Božího povolání, ale také Boží vůli a připravenost odpustit tomu, kdo se obrátí ze svého špatného způsobu života. Svými třemi dny je Jonáš předobrazem třech dnů Ježíše Krista v hrobě. Ale také hlavním tématem svého kázání na něho ukazuje: Hlásá obrácení, podobně jako později Ježíš Kristus: „Čiňte pokání/obraťte se…“

    Zničení města Ninive bylo podmíněno nekajícností. Ninivané se obrátili, proto ke zkáze nakonec nemuselo dojít. V novodobých dějinách máme něco podobného např. ve fatimských tajemstvích. Také zde jde především o výzvu k obrácení (a modlitbě), a ne o nahánění strachu.

    V evangeliu přirovnává Pán Ježíš své současníky k Ninivanům s tím, že tito mají závažnější důvody k přijetí slova o obrácení, než měli kdysi Ninivané. A co my?

  • 11. 3. 2014: Úterý po první neděli postní: Mt 6, 7-15

    Modlitba je jedním ze základních prvků postní praxe a neodlučitelně k ní patří. Proto hned v prvních dnech postní doby, kdy nám zaznívají nejdůležitější témata půstu, zaznívá také, jak se máme modlit.

    Předně slyšíme, že nejde o informování Pána Boha, který stejně všechno ví mnohem lépe, než si dokážeme představit. V modlitbě jde o setkání s ním, o povznesení své mysli k němu. Máme zaujmout synovský postoj. Při křtu jsme dostali právo nazývat Pána Boha svým Otcem, proto se také k němu takto modlíme.

    Modlitba Otče náš je vzorem pro všechny naše vlastní ústní modlitby. Podívejme se, jaké prosby obsahuje a jak jsou uspořádané. Pokud skutečně pozvedneme svou mysl k Bohu, pak je logické, že nám nejprve půjde o to, aby byl náležitě oslavován: „jsi na nebesích“, „posvěť se jméno tvé“ atd. Pak následují prosby za časné potřeby, ve kterých jsme také na Pánu Bohu závislí, jak bylo řečeno již dříve.

    V těchto prosbách je použito množné číslo. Když jsme byli pokřtěni – a i kdyby někdo nebyl, nestojíme před Bohem jako izolovaní jedinci. Jako paprsky vycházející na různé strany jsou k sobě blíž, když jsou blíž zdroji světla, tak také my, když se obracíme na Pána Boha, jsme blíž také sobě navzájem. A pokud povznášíme mysl k Bohu, vycházíme ze svého případného sobectví, a proto už ani nelze při prosbách myslet pouze na sebe a své potřeby. Společenství církve není pouze záležitostí pozemskou, kdy se na Boha obracíme v plurálu a můžeme dokonce i někoho vyzvat: „Modli se se mnou, přimlouvej se za mě.“, ale je též záležitostí nebeskou. Proto se ve svých modlitbách obracíme také na svaté s prosbou o přímluvu. Tyto modlitby jsou z více důvodů prospěšné a potřebné.

    Postní doba je příležitostí, kdy můžeme prohloubit a zkvalitnit své modlitby, pokud se snad odchylují od vzoru, kterým je modlitba Páně.

  • 5. 3. 2014: Popeleční středa: Mt 6, 1-6. 16-18

    V evangeliu jsme právě slyšeli, že při půstu nemáme jako pokrytci ukazovat lidem, že se postíme. Přesto přijímáme popelec jako viditelné znamení kajícnosti, jako znamení, že bereme Popeleční středu vážně, tedy že se postíme. A toto znamení lidé vidí. Je to snad v rozporu s evangeliem?

    Předně, mluví se zde o pokrytectví. To je vždycky spojené s nepravdou, kdy skutečnost neodpovídá tomu, co se jeví. Před tímto jsme varováni: Abychom neukazovali půst navenek s tím, že bychom se ve skutečnosti a tajně nepostili.

    Dále, v dnešní den se postí všichni, takže ať už popelec máme nebo ne, stejně se předpokládá, že se postíme. Nejedná se tudíž o žádné chlubení, lidem na obdiv. A ti, kteří se nepostí, symboliku popelce neznají, takže ani před nimi nehrozí nějaké vychloubání se. To varování se týká spíše soukromých postů. Totéž platí např. pro veřejnou modlitbu. Když je všeobecně známo, že se v jistou dobu nějaká skupina tak jako tak modlit bude, veřejný charakter modlitby není chlubením, spíše povzbuzením.

    A tak je praxe popelce v souladu s evangeliem. Kromě toho nám může být pomocí k opravdovějšímu půstu: Jako při učení platí, že čím více má žák podnětů (čtení, naslouchání učiteli, názornost atd.), tím lépe se danou látku naučí, tak také zde: Čím více znaků pokání zakoušíme (naslouchání dnešnímu prvnímu čtení, přijetí popelce), tím lépe budeme půst naplňovat.

  • 2. 3. 2014: 8. neděle v mezidobí – A: Mt 6, 24-34

    Mezi tématy dnešní bohoslužby slova stojí na prvním místě téma Boží péče a „starostlivosti“ o člověka. Té se učíme důvěřovat. Je to starostlivost větší, než jaké se dostává dítěti od milující matky – srov. 1. čtení.

    Jak máme spoléhat na Boží pomoc; na jeho „starostlivost“ a péči? Proč se v evangeliu říká, že se nemáme starat, že se postará Bůh? Copak nebylo prvnímu člověku řečeno, že bude v potu tváře získávat chléb? A koho nenapadly jisté pochybnosti, když slyšel dnešní evangelium?

    Na první část pochybností odpovídá slůvko „nejprve“: „Nejprve hledejte Boží království.“ Pozemským záležitostem věnujeme nějakou pozornost, ale ne tak velkou, že by zastínily záležitosti nebeské. Věnujeme jim takovou pozornost, při které si uvědomujeme, že to hlavní stejně dělá Bůh sám – podobně jako se snažíme žít, ale je to on, kdo nás zachovává, abychom vůbec mohli být. Jak se ale pak Bůh postará, aby nám bylo „všechno ostatní přidáno“? Jak v tuto pomoc důvěřovat? K jakému druhu spoléhání nás dnešní evangelium vede?

    Existují dva typy spoléhání na Boží pomoc, na Boží „starostlivost“ a péči. Buď na ni spoléháme zbožně, nebo opovážlivě. Tento rozdíl dobře vystihuje příklad studentů před těžkou zkouškou. Jeden se učí poctivě, ale zvládne se naučit pouhou desetinu látky. Před zkouškou se pomodlí: „Bože, je to ve tvých rukou.“ Druhý díky svým všeobecným vědomostem také zná pouhou desetinu látky, nic se neučí, a před zkouškou se pomodlí stejně. Navenek se nacházejí ve stejné situaci, ve skutečnosti však ten první spoléhal na Boží pomoc zbožně, druhý opovážlivě. Totéž platí pro starostlivost o jídlo, oblečení atd., jak jsme slyšeli. Boží pomoc nemá být náhradou za lenost člověka, ale má doplnit jeho chabé síly – jako u toho prvního studenta. Lenost plodí další hříchy, a Bůh nechce, abychom hřešili. Na druhou stranu v každé oblasti života – i v obstarávání si jídla a oděvu – jsme zcela závislí na Bohu. Dokonce i ten náš „lidský podíl“ už byl „podpořen“ Boží pomocí.

    A tak nás dnes nikdo nevybízí k lenosti, ale k správnému pořadí hodnot. Nikdo nás nevaruje před lidským snažením o hmotné zajištění (spojené s důvěrou v Boží pomoc), ale před takovou starostlivostí, která zapomíná na Boha a přespříliš zaměstnává mysl člověka. Před takovou starostlivostí, kdy si člověk myslí, že všechno zcela závisí pouze na něm a že musí udělat i to, co ve skutečnosti může udělat jedině Bůh.  Když je obsah našeho myšlení správně uspořádán („nejprve Boží království), jsme disponováni také k přijetí Boží pomoci, která však nemá podporovat lidskou lenost, ale doplnit naše omezené a nedostatečné lidské úsilí. Vyvineme nějaké úsilí. Bůh to doplní. To Boží doplnění je nepředstavitelně větší, než naše úsilí; předchází a provází naše snažení, a naše úsilí by bez Boží pomoci a působení nemělo žádný smysl. Takto se Bůh stará.

  • 27. 2. 2014: Mk 9, 41-50

    Texty o sekání ruky apod. vždycky působily jisté obtíže posluchačům evangelia. Hledaly se pak různé výklady a kličky, jak oslabit závažnost nebo platnost těchto slov. Vždyť by přece sebezmrzačení bylo ničením Božího díla, bylo by také hříchem proti životu. Místo kličkování se raději podívejme, o co v celé perikopě ve skutečnosti jde.

    Na první pohled bezvýznamná slůvka „lépe je“, „lepší by bylo“ ukazují směr, kterým se má náš výklad ubírat. Mluví se zde o závažnosti pokušení a hříchu a tato závažnost je představena v přirovnání k sebezmrzačení s tím, že pokušení a hřích jsou ještě horší. Člověk si totiž snadno dokáže představit to, co je vidět. A tak je nám postavena před oči hrůza zmrzačení, abychom snadněji mohli uvažovat o mnohem větší hrůze hříchu. Když povedeme pouze abstraktní řeči o závažnosti hříchu, nevyburcuje to nikoho tak, jako když použijeme přirovnání k něčemu strašnému, co si lze představit.

    Nadsázkou není výraz „useknout“, ale použitý rozkazovací způsob. A tak ani nezeslabujeme slova evangelia, ale ani se nebudeme chtít zmrzačit.  Pouze když víme, jak strašným by bylo useknutí ruky a nechceme to, tím spíše nemáme chtít podlehnout pokušení a být zavrženi, což je i pro tělo po vzkříšení mnohem horší, než žít třeba jen s jednou rukou.

    Kromě toho se zde ještě skrývá symbolický význam: u pokušení nemáme zůstávat, ale je třeba s ním skoncovat tak rázně, „jako když utne“.

  • 26. 2. 2014: Mk 9, 38-40

    „Kdo není proti nám, je s námi / pro nás.“ zaznělo v dnešním evangeliu. „Kdo není se mnou, je proti mně.“ zaznívá na jiném místě. Člověk, o kterém se dnes v evangeliu mluví, ve skutečnosti byl s Ježíšem, i když jiným způsobem, než apoštolové očekávali. Proto v jeho případě platí oba výroky.

    Tím jsou vybízeni všichni členové církve k opatrnosti v přístupu k ostatním lidem. Někdo je ve stavu hledání s pevným rozhodnutím přijmout poznanou pravdu, někdo je na cestě do viditelného společenství církve. Někdo je mimo její hranice z důvodu pohoršlivého způsobu života některých jejích členů atd.

    Být ve viditelném společenství církve je sice potřebné, ale toto samotné ještě ke spáse nestačí. Dějiny – i dnešní doba – ukazují mnoho lidí, kteří se spokojili se svou pravidelnou účastí na nedělní mši svaté, ale jejich „mimokostelní“ život o ničem hodnotném nesvědčil. Titíž lidé se dokáží dokonce i hrubě vyjádřit na adresu těch, kteří na nedělní mši nechodí, ale „člověk soudí podle zdání, Bůh však vidí do srdce.“ To neznamená, že bychom řekli: „Není třeba chodit na mši svatou, hlavně, že žiješ dobře.“ Pokud člověk žije skutečně dobře, bude se snažit být s Bohem a to se projeví mj. tím, že půjde na mši. Znamená to spíše, že my lidé se svou omezeností nemáme hodnotit druhého člověka podle několika málo viditelných kritérií.

    A tak když vidíme, že někdo není v plném společenství církve, je třeba hledat způsoby, jak mu pomoct, jak odstranit předsudky atd. Jak bychom dopadli, kdyby apoštolové nepřijali Pavla, který předtím nejenom že nechodil na mši, ale dokonce tvrdě pronásledoval církev?…

  • 25. 2. 2014: Jak 4, 1-10

    V prvním čtení se mluvilo o nepřátelství se světem. Zpráva o stvoření ale několikrát opakuje, že všechno stvořené bylo dobré, dokonce že to bylo velmi dobré.

    Výrazem „svět“ bývá někdy označováno něco jiného, než planeta Země samotná či kosmos. „Světem“ se zde rozumí to, co stojí proti tomu Božímu. Podobně, jako když mluvíme o jevu zesvětštění: také se jedná o negativní věc, o odklon od posvátna. A tak jsme v přátelství se světem – lidmi jakožto lidmi; máme rádi přírodu jakožto přírodu, ale zůstáváme v nepřátelství se „světem“ ve smyslu souhrnného označením všeho, co se odvrací od Boha a stojí proti němu. V křesťanství neodmítáme hmotu jako takovou ani tělesnost jako takovou. Odmítáme až špatné zacházení s hmotnými věcmi a nebo když se hmotné věci staví proti Bohu.  “Špatný svět“ není označení pro svět sám o sobě, pro Boží stvoření, ale pro svět, který se od Boha odvrátil.

    V podobném duchu se nese Ježíšův výrok po poslední večeři: „Nejsou ze světa.“ – přestože se na světě narodili. „Světem“ se rozumí něco jiného.

    Když Bůh sedmého dne odpočinul od díla stvoření, viděl, že vše, co učinil, bylo velmi dobré. Stvoření bylo dovršeno vykoupením. Když vtělený Bůh po svém velkopátečním vykupitelském díle odpočinul sedmého dne v hrobě, viděl všechno, co učinil, a bylo to velmi dobré. A tak svět poničený naším hříchem a od Boha se odvracející může být také z hlediska vykoupení a následného obnovení už teď chápán v jistém smyslu jako velmi dobrý.

  • 23. 2. 2014: 7. neděle v mezidobí – A: Mt 5, 38-48

    V prvním čtení zazněla věta: „Buďte svatí, neboť já, Bůh, jsem Svatý.“ V závěru evangelia zaznívá: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Oba výroky chtějí říct totéž: Máme usilovat o svatost.

    Ale co je to ta svatost? Když se někteří autoři v minulých staletích pokoušeli toto téma objasnit, došlo k určitému zkreslení, a s odstupem času se takové pojetí svatosti stalo karikaturou. Nejeden člověk pak odmítl svatost s tím, že chce být raději zavržen a v teple hrát karty, než sedět s harfou na obláčku. Doufejme, že tito lidé odmítli pouze karikaturu svatosti, ne svatost samotnou. Lidé si totiž často vykládají svatost špatně. Podle jejich pojetí je svatým ten, kdo se svatouškovsky usmívá, nechá si všechno líbit, nedokáže se ozvat… prostě jedním slovem: slaboch. K takovému pojetí dokonce vybízejí i některé upřílišněné výklady dnešního evangelia, v němž slyšíme o nastavování druhé tváře atd.

    Pravá svatost ve skutečnosti není žádný projev slabosti, ale naprostého hrdinství a síly. Opravdová svatost předpokládá celoživotní boj. Boj za pravdu, spravedlnost, za dobro obecně. Boj proti všemu zlému navzdory všem obtížím, těžkostem a pokušením všeho druhu. Boj na život a na smrt, a sice život věčný a smrt věčnou. Boj, ve kterém jde o všechno, především o Boží čest z naší strany. Kdo v tomto boji s Boží pomocí (a třebas i  a samozřejmě s Božím odpouštěním) obstojí, dosáhne svatosti. Takže žádná slabost, ale síla je charakteristickou pro svatost.

    Jak potom vyložit texty o nastavení druhé tváře, neodmítání atd.? Je třeba podívat se na kontext celého horského kázání: V něm jde o úsilí o dokonalost, která se projeví v pokroku v lásce k Bohu i bližnímu. Láska k bližnímu přeje druhému člověku dobro, přeje mu to nejlepší: spásu. A zde nalézáme odpověď na případné pochybnosti: Tam kde by, obrazně řečeno, nastavení tváře prospělo druhému člověku ke spáse, máme ji „nastavit“. Naše jednání ho pak vyburcuje k zamyšlení a snad i k obrácení. Tvář však nenastavujeme ze slabosti, jako by nám nezbývalo nic jiného, než se nechat fackovat. Právě naopak: Tvář nastavujeme hrdinsky, sami totiž chceme takto toho člověka vyburcovat a pomoci mu ke spáse. Však také Pán Ježíš, když se vydává na smrt za naši spásu, říká: „Sám dávám svůj život, nikdo mi ho nebere.“ Nezemřel ze slabosti – měl moc nenechat se ukřižovat, ale z lásky, z lásky, která dodává sílu něco vydržet. Tak tomu má být také při tzv. nastavování tváře. Vyhodnotit situaci, kdy tvář nastavit, a kdy jednat jinak (- srov.: „Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže správně, proč mě biješ? – a žádné nastavení druhé tváře…) musíme s moudrostí. A ani moudrost není spojena se slabostí, ale s velkou rozhodností a silou.

  • 22. 2. 2014: Stolce sv. Petra

    V evangeliu jsme slyšeli Ježíšův příslib daný sv. Petru. Tento příslib byl uskutečněn a tudíž i potvrzen až po Ježíšově zmrtvýchvstání, proto také rozhovory, které následovaly u Cézareje („jdi mi z očí“) nejsou žádným zrušením příslibu Petrova primátu. „Boží zaslíbení jsou trvalá“ říká Písmo, proto ani Pán Ježíš neodvolává to, co právě řekl, ale je ve svém rozhodnutí stálý.

    Petr má po nanebevstoupení Páně zastupovat Ježíše Krista v řízení církve. Dostává jméno „Petr“, což znamená skála. Jméno v biblické tradici vyjadřuje mj. základní charakteristiku a poslání. Zde by se mohl někdo ptát: Cožpak není řečeno o Ježíši Kristu, že on je jediným základem, na kterém církev stojí, a že nikdo nemůže položit jiný základ? Proč potom on sám říká Petrovi: „TY jsi Skála a na té Skále zbuduji svou církev“? Podobně jako kněžství novozákonních biskupů a kněží není v rozporu s jediným novozákonním kněžstvím Ježíše Krista, ale je pouze účastí na něm, tak také zde: Petrův úkol a úřad není v rozporu s úřadem Ježíše Krista – jediné hlavy církve, ale pouze účastí na něm.

    Protože sv. Petr zemřel jakožto římský biskup, jsou jeho nástupci římští biskupové. Primát římského biskupa se odvozuje z toho, že je nástupcem sv. Petra. Ne z nějakých politických důvodů vzhledem k někdejšímu postavení města Říma. Kdyby tehdy Petr zemřel jako biskup Antiochie, byl by papežem antiochijský biskup navzdory tomu, že hlavním městem byl Řím. Proto také nemá smysl znepokojovat se pochybnostmi o pravosti nějakých dokumentů císaře Konstantina. Papežův primát není udělen císařem Konstantinem, ale vychází z nástupnictví sv. Petra.

    Jednou ze základních služeb a povinností papeže je utvrzovat věřící v čistotě víry. V průběhu dějin křesťanství se sice vyskytly skupiny, které se oddělily od jednoty s papežem a přesto si udržely čistou víru. Ale jenom nakrátko. Během dvou třech generací ji ztratily, někdy již během první generace. Pán Ježíš nedělá zbytečnosti. Když v Petrovi ustanovil papežství jako oporu víry, pak je to potřebné. Proto, pokud nám záleží na pravdivém poznávání Boha skrze víru, kvůli Bohu samotnému setrváváme v jednotě s římským papežem.

    Bez ohledu na velikost Božích zaslíbení a Boží pomoci zůstává papež člověkem – i se svou lidskou hříšností. Někdy jsou papežské chyby viditelnější a závažnější, jindy méně. Zajímavé je, že těžkosti spojené s výkonem papežství vznikaly právě v dobách, kdy se lidé za papeže méně modlili. A tak zde vedle povinnosti papeže vůči nám zůstává také povinnost nás vůči papeži. Dnešní den je výbornou příležitostí, abychom se spojili v modlitbě za současného papeže Františka a vyprošovali mu Boží pomoc a ochranu v jeho službě církvi. Nejen, aby dobře hlásal a vedl Boží lid, ale také, aby jeho hlásání bylo dobře vykládáno a chápáno, aby vše sloužilo k Boží oslavě.

  • 16. 2. 2014: 6. neděle v mezidobí – A: Mt 5, 17 – 37

    Téma Božího zákona a otázka jeho závaznosti provází celé dějiny křesťanství. Svatý Pavel se mu věnuje ve svých nejznámějších listech. Přestože všechno pečlivě vysvětluje, již v době prvních křesťanů docházelo k nepochopení významu křesťanské svobody před Zákonem, a proto slyšíme varování Druhého Petrova listu.

    Pán Ježíš říká jasně, že nepřišel Zákon zrušit. A dodává, že ho přišel dovršit, což by se dalo také přeložit jako „naplnit“. Co znamená „nezrušit, ale dovršit“?

    Nejdříve se podívejme, co to neznamená. Tzv. volnost od Zákona by šla jen těžko skloubit s oním „nezrušit“. Tedy žádný člověk nemůže říct, že má volnost od Božího zákona, že by si sám mohl určovat (poznávat), co je správné. Takový pokus zde byl už v Ráji a víme, jak to dopadlo. V podstatě by se jednalo o liberalismus v duchovním životě. Liberalismus se týká volnosti/nevázanosti, my jsme však povoláni ke svobodě. Svoboda ovšem neznamená ani volnost, ani nevázanost. Naše svoboda má základ v Bohu, a v něm dokonce mluvíme o nutnosti, ne o volnosti.

    Dále říká, že přišel Zákon dovršit. To znamená, že přístup starozákonního člověka k Zákonu napříště již nebude tím nejlepším přístupem. Pán Ježíš dovršil Zákon při svém hlásání a konání, které vrcholí na kříži. A svým životem nám dal příklad k následování. Tím ukazuje na podstatu samotného Zákona, přičemž sv. Pavel klade do kontrastu starozákonní pojetí Zákona a kříž Ježíše Krista.

    Podstatou Božího zákona je ukazovat směr na cestě k Bohu. Podstatou vykupitelského díla vrcholícího na kříži je cesta k Bohu.

    Tedy naplnit Zákon znamená jít k Bohu správným směrem. (Jít špatným směrem – nenaplnit Zákon – znamená minout cíl.) Takto pojatý Zákon je zákonem dovršeným. Pojetí lidí Staré smlouvy – plnit Zákon, jen proto, že je něco nařízené nebo zakázané, a kličkovat v něm a proplouvat jako v lidských paragrafech – bylo sice dobré, ale nedokonalé – nedovršené. Podle slov Zákona možná žili přesně, ale slova nejsou všechno. Nestačí nezabíjet. Pochopím-li, o co jde v pátém přikázání a co je jím chráněno, nebudu ani zabíjet, ani se např. nespravedlivě hněvat. Neřeknu však: „Pochopil jsem, tím toto přikázání pro mě ztrácí význam, jdu zabíjet.“ Právě když jsem ho pochopil, tím spíše ho zcela zachovám. Pochopit zákon. Pochopit a s tímto pochopením a vlastním odhodláním splnit. Ne, jak se někteří domnívají, pochopit – a to je vše; pochopit, ale navenek již nesplnit. Jak by mohl dojít k Bohu ten, kdo by odmítal jeho přikázání a nahrazoval je svými vlastními? Takový člověk by nesměřoval k Bohu, ale k sobě a do věčné samoty.

    A tak nezabíjíme, ale ne proto, že je to zakázané. Nezabíjíme z lásky k Bohu a člověku. Nezabíjíme, protože sami jsme už Boží zákon, jak se říká, zvnitřnili. A toto je pavlovská křesťanská svoboda: Nepotřebujeme vnější příkaz. Není to však liberalismus. Tam by se také řeklo, že nepotřebujeme vnější příkaz, ale ještě by se pokračovalo: teď nezabíjím, teď zabíjím, jak si sám určím, jak se sám domnívám a chci, aby bylo správné. My lidé ovšem nejsme pány morálky a Boží vůle je pro všechny stejná.

    Ve druhém čtení jsme slyšeli o životě podle moudrosti, v prvním o přístupu k Božím přikázáním se zodpovědností. Svoboda s sebou nese zodpovědnost, liberalismus ne. Moudrost vede k poznání Boha. Bůh sám dal svá přikázání. Moudrost také znamená proniknout do Božích přikázání – do Božích, ne svých. Odmítnout Boží přikázání a nahradit je svými rozhodnutími, představami a přáními by znamenalo odmítnout Boha a nahradit ho sebou.

    Opět se nám vrací to stále znovu a znovu opakované přirovnání k poručníku a vychovávanému dítěti – dědici zaslíbení, kdy poručníkem je Zákon: Když je dítě malé, dělá, co se mu přikáže. Až vyroste a poručníka nepotřebuje, nezačne si dělat, co chce. Jedná úplně stejným způsobem; ve stejném duchu, v jakém bylo vychováváno. Pouze motivace je odlišná. Tak také křesťan ve své duchovní zralosti jedná úplně stejně a podle toho, jak mluví Zákon, pouze motivace je odlišná. Nečiní tak kvůli Zákonu, ale z důvodů mnohem vyšších.

    Zůstává zde ještě další, a v jistém smyslu ještě důležitější význam slov „dovršit Zákon“. Už jsme zmínili kříž a vykoupení. Na co nestačí člověk svými vlastními silami a svou snahou o zachování správně pochopeného Zákona, na to stačí nekonečné Boží milosrdenství, Boží odpuštění, když se k Bohu s lítostí navracíme a ve svaté zpovědi dostáváme možnost nového začátku. Zákon hříšníkovi spásu nepřinese, Boží odpuštění ano. A ve světle této skutečnosti, která se týká nás všech, protože všichni potřebujeme Boží odpuštění, přistupujeme k celé problematice Zákona a jeho významu. Na Boží milosrdenství však nespoléháme opovážlivě. Naše obrácení musí být opravdové, náš nesouhlas s hříchem a odvrácení se od hříchu musí být upřímné.

  • 12. 2. 2014: Mk 7, 14-23

    V rámci starozákonních předobrazů nacházíme také zakázané pokrmy, které byly považovány za nečisté. V dnešním evangeliu čteme, že to napříště neplatí. „Dovršení Zákona“ spočívá také v tomto. Svatý Pavel říká, že vše stvořené je stvořené Bohem, a proto se může jíst – i když náležitě a s díkůvzdáním.

    Přesto máme postní dny, přesto se v pátek nejí maso. Jak obojí skloubit? Odpověď dává následující případ: Když by si někdo v pátek myslel, že je čtvrtek, a snědl by maso, přestože v pátek jí maso, hříchu se nedopouští. Když by naopak ve čtvrtek myslel, že je pátek, a s tímto snědl maso, hříchu se dopouští. Problém není v jídle (v masu). A tím se liší naše postní praxe od starozákonních „nečistých pokrmů“.

    Při půstu jde o to, abychom se celí (nejen vnitřně, ale i tělesně) připojili k utrpení Ježíše Krista v jeho vykupitelské oběti. A jako smrt na kříži byla nepříjemná, tak si také my v pátek, v den jeho smrti, odříkáme něco příjemného. A tak při pátečním půstu netvrdíme, že by bylo maso rituálně nečisté, ale cvičíme se v kázni a sebeovládání, abychom obnovili smýšlení „nežijeme sobě a svému břichu, ale žijeme pro Boha.“

  • 11. 2. 2014: Panny Marie lurdské

    Když se řekne „Lurdy“, většina lidí si asi jako první věc vybaví zástupy nemocných, z nichž mnozí byli uzdraveni. Jsou zde ale ještě jiné skutečnosti, které se se zjevením v Lurdech pojí.

    První je označení, které Panna Maria pro sebe použila: „Jsem Neposkvrněné početí.“ Mariina dokonalost, kterou má od samého Boha díky budoucím zásluhám jejího Syna, spočívá především v tomto: Nikdy se jí nedotkla žádná vina, nikdy nespáchala ani osobní hřích, ani nebyla zatížena hříchem dědičným. V době, kdy se hříšnost v jakékoli podobě považuje za normální, můžeme a máme často vzhlížet k Panně Marii. Od ní se můžeme a máme učit; v rozhovorech (modlitbě) s ní trávit mnoho času – však také v Lurdech učila Bernadetu, jak se správně modlit růženec. Když totiž někdo tráví delší čas jiným člověkem, částečně přebírá některé jeho vlastnosti. Když budeme trávit dlouhý čas na modlitbách s Pannou Marií, částečně převezmeme některé z jejích vlastností, kterými vyniká nad námi všemi. Vzhlížíme k ní, vzhlížejme k ní více a učme se od ní.

    Druhou je Mariin citát: „Pokání, pokání, pokání.“ Nemusíme připomínat, že pokáním se odvracíme od hříchu, tudíž by bylo nelogické se při konání pokání dopouštět hříchů nových (tzn. přehnanými způsoby pokání si škodit na zdraví a takto zhřešit proti pátému přikázání). Pokání se téměř vytratilo z života mnoha křesťanů. Obnovení kající praxe předpokládá zodpovědět si základní otázky: O co v pokání vlastně jde; proč to konáme; jakým způsobem. V podstatě jde o návrat hříšníka k Bohu a s tím spojené odpuštění hříchu. To je také důvodem. Nemyslíme přitom pouze na sebe, ale i na druhé, kteří pokání sice potřebují, ale nekonají. Správný způsob je takový, který má na zřeteli předchozí odpovědi a z nich vychází. Pokání nesmí být samoúčelným konáním bez myšlenky na Boha. Nesmí být nějakým dokazováním si čehosi. Volíme takové způsoby, které nejlépe odpovídají podstatě. Jeden světec říká, že hodinové rozjímání o utrpení Páně je hodnotnější, než celoroční bičování…

    Pokání bývá spojeno s určitou nepohodlností. To je výrazem odklonu od hříchu. Jako je při  sportu trénink nepříjemný, protože tělo je ještě zpohodlnělé a nerozhýbané, tak také v duchovním životě je pokání nepříjemné, protože v důsledku hříchu jsme jako ti nerozhýbaní. Jako při sportu to bez tréninku nejde, tak ani zde. Mokré dřevo, když má začít hořet, nejdříve syčí a kouří, je to nepříjemné, bez toho však nevzplane.  Tato nepříjemnost doprovázející pokání ale může být přehnaná, jak již bylo řečeno, a může vést ke hříchu škodit si na zdraví. Proto všechny skutky pokání v jistém smyslu mimořádné podléhají schválení moudrého duchovního vůdce, který nepovolí nic, co by mohlo člověku uškodit. Když by někdo přesto mermomocí chtěl něco takového dělat, právě nepříjemnost spojená s podřízením své vůle a poslušností duchovnímu vůdci může být ještě větším, náročnějším a užitečnějším pokáním: Nevykoná, co původně chtěl, a tím získá větší zásluhu, než kdyby to navzdory zákazu vykonal, protože tam by pro neposlušnost byla zásluha jen velmi malá, ne-li nulová.

  • 9. 2. 2014: 5. neděle v mezidobí A: Mt 5, 13-16

    V dnešním evangeliu slyšíme, že lidé mají vidět naše dobré skutky a ty se jim mají stát světlem. V podobném duchu se nese celé první čtení. A tak si někdo může položit otázku: „To se máme svými dobrými skutky chlubit? Copak není řečeno na jiném místě, že se máme varovat konání dobrých skutků před lidmi, jim na odiv, jako ty, kteří chtějí slyšet pochvalu; kteří již svou odměnu dostali?“

    I když účel nesvětí prostředky, právě motivace konání dobrých skutků výrazně mění jejich charakter. Dnes slyšíme: „…aby velebili vašeho Otce v nebesích…“ zatímco jinde: „…aby je lidé chválili…“ V tom je ten rozdíl. Dobré skutky konáme kvůli Pánu Bohu. Jemu k oslavě, lidem k příkladu a k povzbuzení.

    A tak platí oba výroky evangelia: Dobré skutky je třeba konat kromě skrytosti také veřejně, ale ne proto, aby lidé chválili nás, ale aby chválili Pána Boha.

  • 7. 2. 2014: Mk 6, 14-29

    Svatý Jan Křtitel je vzorem postoje vůči nositelům autority. Je to postoj úcty, ale beze strachu. Autorita samotná má původ u Boha, proto si její nositelé už tím samým zaslouží úctu. Oni sami jsou však jenom lidé, sami také stojí před Bohem a budou se mu zodpovídat. A právě toto vědomí je důvodem, proč se před nimi nikdo nemusí třást. Zůstává tedy nerovnost co do postavení, ale rovnost co do lidské důstojnosti, a ta je důležitější.

    Nejvyšším vzorem je Bůh sám. K němu přistupujeme s úctou, ale nebojíme se. Modlíme se „Otče náš“ a otcovství přece nevyvolává hrůzu, i když bázeň ano. V modlitbě říkáme otevřeně, co říci chceme, a Bůh nás vyslechne; podobně by tomu mělo být také s nositeli autority: nemají vyvolávat hrůzu a při rozhovorech s nimi by se nikdo neměl bát říci vše, co chce. Jestliže ne, může být chyba na jedné, druhé či na obou stranách.

    Pokud nějaký nositel autority zapomíná, že sám má také své závazky a že je podřízen, zpronevěřuje se vlastnímu poslání. Když jenom vyžaduje poslušnost a sám nedokáže uposlechnout ty, kterým je povinen projevit poslušnost, ani on se nedočká toho, co žádá. „Slova dojímají, příklady táhnou.“

    Tváří v tvář příkladu Jana Křtitele a zmíněných skutečností může každý nositel autority zkoumat, jaké postoje u svých podřízených (nebo dětí, vnoučat) vyvolává. Kdyby to byly postoje strachu a obav, něco by nebylo v pořádku. Jak již bylo řečeno, Bůh je vzorem. Vyžadování čestnosti, zodpovědnosti a spravedlnosti se má dít čestně, zodpovědně a spravedlivě. Vždycky s láskou a úctou k podřízenému. Je spravedlivé mít postoj vědomé podřízenosti Bohu. Pak i postoj vůči vlastním podřízeným bude takový, jakým být má.

  • 5. 2. 2014: Mk 6, 1-6

    Nazareťané si během třiceti let zvykli na Kristovu přítomnost. Když nyní vystupuje jinak, než dosud, je jim najednou těžké změnit názor, který si o něm na základě zvyku vytvořili: „Je to tesař, co ze sebe dělá?“

    Ve svém duchovním životě přijímáme pravidelně svátosti, každý den se účastníme mše svaté atd. Může dojít ke zvyku a zevšednění a mohlo by dojít také k neúctě vůči Bohu, se kterým přece „mluvíme“ denně.

    Jak předejít zevšednění? Někdo by si mohl říct, že když svůj duchovní život omezí, účast na mši svaté omezí, méně se bude modlit, stanou se mu „posvátné věci“ vzácnějšími. Svatá Terezie také podlehla pokušení omezit modlitbu, když se cítila být nehodnou, ale dopadlo to špatně.

    Manželé po několika letech zjistí, že „už to není vono“, že si už nejsou tak vzácní. Jak nastalou situaci vyřeší? Řeknou si snad, že se budou potkávat jen jednu hodinu týdně v neděli, a tak že si opět začnou být vzácní? Nezačnou, jen by se přiblížil rozpad manželství. Stejně tak zde: Případné zevšednění každodenní mše svaté nevyřešíme omezením své účasti na pouze nedělní mši. Řešení je jiné: Chybí úcta? – posílit úctu. Chybí nadšení? – posílit nadšení. Zevšedněla mše? – uvažovat s díkem, o co při ní jde. Když v jedné diecézi museli kněží slavit tři mše svaté denně a hrozilo jim zevšednění, biskup jim neřekl, aby slavili jen jednu, ale aby se před tou třetí věnovali rozjímání. Kdo se účastní často mše svaté, má v rozjímání jistou záruku a ochranu, že mu bude mše svatá stále vzácnou.

  • 4. 2. 2014: Mk 5, 21-43

    Nemocná žena a Jairova dcera mají společného více, než jenom stejně dlouhou etapu svého života. V obou případech se setkáváme s omezenými lidskými schopnostmi: Žena vynaložila všechen majetek na léčení a žádný lékař jí nemohl pomoci; Jairovu dceru nemohl žádný člověk zachránit před smrtí. Teprve božský zásah Ježíše Krista vše velmi rychle zázračně vyřešil. V případě (skutečných) zázraků se nejedná o žádné léčitelství, proto také toto téma a velká nebezpečí pro duši s tím spojená nyní nebudeme rozebírat. Spíše se podívejme na život obou postav v okamžiku zázraků. Zakusily, jak potřebná pro ně byla pomoc samotného Boha.

    I když někdo vynaloží všechny své přirozené síly, ani v tělesném životě to nestačí. Stále potřebujeme Boží pomoc, ať už se projeví nějak mimořádně, nebo nepozorovaně. Je to Bůh, kdo nás udržuje v bytí. I když konáme nějaký dobrý skutek, činíme tak sice my sami, ale s jeho pomocí. Boží pomoc potřebujeme pořád. Kdo by spoléhal pouze na sebe a s Boží pomocí nechtěl počítat, brzy by se přesvědčil, že to tak nejde.

    Nyní hrozí jiný nedobrý postoj: Spoléhat na Boží pomoc nesprávně, jako by Bůh měl nahrazovat lidskou lenost. Jednalo by se o projev nevděku i neúcty. Člověk by se zpronevěřil svému poslání. Také zde by se každý mohl rychle přesvědčit, že tudy cesta nevede. Když ale někdo využije nabízenou Boží milost a spolupracuje s ní, může očekávat další.

  • 2. 2. 2014: Uvedení Páně do chrámu

    Z evangelia víme o několika vstupech Pána Ježíše do židovského chrámu. Nejznámější jsou tři: První, když ho čtyřicet dní po narození Panna Maria a sv. Josef přinesli – to slavíme dnes; druhý, když jako dvanáctiletý putoval do Jeruzaléma a zůstal v chrámě; třetí, když před svou smrtí a zmrtvýchvstáním vyhnal prodavače z chrámu. Při všech těchto událostech tam vystupuje jako ten, kdo je centrem pozornosti, jako pán ve svém. Důvodem je jeho božství: Chrám je postaven, aby v něm byl uctíván Bůh, a proto vtělený Bůh – Ježíš Kristus – je právem ve středu pozornosti ve starozákonním chrámě. Všechno, co se v něm dosud konalo, bylo symbolické a připravovalo právě na Ježíše Krista a jeho konání – tentokrát již skutečnost na místo předobrazu. Přinesení malého Ježíška do chrámu lze chápat jako intronizaci, jako vstup Krále do svého paláce, odkud bude napříště panovat také viditelně.

    Proto také křesťanské chrámy jsou  místy Božího přebývání mezi námi a místy, kde společně oslavujeme Boha. Také v těchto chrámech má být Ježíš Kristus středem veškeré pozornosti, zvláště když je zde ve svatostánku tajemným způsobem skutečně přítomný. Mimo liturgii se má všechna pozornost vztahovat ke svatostánku.

    Jeden autor napsal, že kostel je jen kostel. Tím slovem „jen“ nechtěl znevážit jeho hodnotu, ale chtěl poukázat na výlučnost jeho liturgického užívání. Zmínili jsme vyhnání prodavačů: jistě mezi nimi byli i poctivci, ale ven museli jít všichni. Důvodem nebyla nepoctivost, ale skutečnost, že chrám není tržnicí. Tak také křesťanské kostely nejsou zároveň kostelem a zároveň tržnicí, zároveň kostelem a zároveň hřištěm, kde by se běhalo a křičelo; nejsou zároveň kostelem a zároveň muzeem, koncertní síní, jídelnou ani čímkoli jiným. Jsou jenom kostelem.

    Jestli nám něco v dnešní době zvlášť chybí, pak je to smysl pro posvátno vycházející z oslabené víry. Jak by mohl v kostele uctívat Boha ten, kdo v něho nevěří nebo svou víru nebere vážně?

    Proto když vstupujeme do kostela, uděláme kříž svěcenou vodou, abychom si připomněli svůj křest a s tím spojený vstup do neviditelného chrámu – církve. Poté poklekáme směrem ke svatostánku, abychom uctili zde přítomného Božího Syna. Pamatujeme, že on zde má být středem pozornosti, tak nic nevyřizujeme, neřešíme, zbytečně se neotáčíme ani neděláme nic, co by nás odvádělo od modlitby. Pak bude také způsob liturgického slavení lepší a náš postoj vůči Bohu spravedlivější. On je zde Pánem. Kostelu říkáme „dům Boží“. Bůh ať je oslaven.

  • 30. 1. 2014: Mk 4, 21-25

    Apoštolové slyšeli více věcí ve skrytosti, které pak po Letnicích měli hlásat. Tak se hlásané Boží slovo stalo světlem na cestě života.

    Výrok dnešního evangelia „není nic skrytého, co by nebylo odhaleno“ má ale obecnější platnost. Týká se kromě právě zmíněné nauky také lidského jednání. Když někdo jedná špatně a snaží se to zakrýt, má vědět, že buď ještě za pozemského života, nebo na konci časů bude všechno odhaleno. Taková motivace je sice dobrá, ale nedostatečná. Pro správné jednání se máme místo obavy před prozrazením rozhodovat raději kvůli Pánu Bohu samotnému.

  • 28. 1. 2014: Mk 3, 31-35

    Panna Maria plnila Boží vůli lépe, než kdokoli z nás. Proto zvláště jí patří uznání vyslovené jejím Synem. Z toho důvodu není dnešní evangelium protimariánské, jak by se na první pohled zdálo. Zde se jedná o něco jiného: Jsou chváleni všichni, kdo plní Boží vůli, a Pán Ježíš říká, že tito lidé jsou pro něho jako nejbližší příbuzní. Tedy neodmítá Marii, ale povyšuje ostatní, i když způsob jeho jednání může někoho překvapit: Samotná skutečnost plnění Boží vůle je závažnější, než rodinné svazky.

    Co to znamená plnit Boží vůli? Snad postavit svůj život na nějakých vnuknutích? To je v důsledku někdy dobré, někdy katastrofální – jak to rozeznat? Nebo to znamená postavit svůj život na zjeveních? Ta jsou někdy pravá, někdy falešná. A i když je o falešném zjevení někdo přesvědčen, že je pravé, a má pro to „důkazy“, zůstává falešným. Jak to rozeznat? Nebo plnění Boží vůle znamená dělat všechno to a jenom to, co řekne jeden konkrétní vybraný kněz, který svými názory někomu „sedí“? Nic z toho.

    Boží vůli plníme tehdy, když zachováme Boží přikázání. Desatero známe, odtud nepřímo vyplývají také ta církevní… Vše se dá shrnout do dvojího přikázání lásky: k Bohu a bližnímu. Když se nám stane jejich plnění vlastním, samozřejmým a častým, vznikne ctnost.

    Pokud někdo pochopí smysl a význam Božích přikázání; pokud se staly jakoby jeho součástí, už se nejedná o příkaz. Mluví se o tzv. zvnitřnění. Pak už člověk nedodržuje přikázání, protože jsou přikázaná, ale z úplně jiného a vyššího důvodu. Zde ovšem často dochází k nedorozuměním. To neznamená určovat si, volit si, co je správné. Znamená to Boží (tedy ne „svá“) přikázání mít v sobě. Příklad: Když pochopím smysl a význam přikázání „Nezabiješ!“, pak to neznamená, že s odvoláním na pavlovskou svobodu začnu zabíjet – to není svoboda. Znamená to, že se pouze změní motivace mého jednání (ne-zabíjení). Dříve jsem nezabíjel, že to bylo zakázáno, dnes proto, že sám vím, proč se nezabíjí, a z toho důvodu nechci zabíjet. Svědomí není jakousi nezávislou věcí. Svědomí má být odrazem Boží vůle. A jako zrcadlo smí odrážet jenom to, co je před ním, tak také svědomí smí odrážet jenom to, co je Boží vůlí. Boží vůle je ale daná, na nás a našich přáních nezávislá. A právě Desatero, církevní přikázání, horské kázání, magisterium církve jsou pomůckou, jak zjistit, jestli je naše svědomí spolehlivé, či nikoli.

    Proto také když Pán Ježíš říká, že přišel Zákon dovršit (a toto dovršení pak rozebírá sv. Pavel), mluví v této souvislosti o trvalosti všech přikázání… Pro ty, kteří ono dovršení Zákona ve světle pavlovské teologie chápou jako odmítnutí přikázání nebo alespoň jejich odsunutí a praktické ignorování, je patrně určen jistý citát z druhého Petrova listu. Takový přístup vede k věčné smrti, dárcem věčného života je však ten, který říká: „Hle, přicházím splnit tvou vůli.“

  • 24. 1. 2014: Sv. František Saleský

    S Boží pomocí přivedl svatý František Saleský zpět do církve tisíce lidí, kteří se oddělili. Je světcem novověkého období a jeho činnost je charakterizována pravdou spojenou s mírností. Volí a využívá všechny možné a dostupné způsoby, jak hlásat pravdu, a řečeno slovy Apoštola, pro všechny se stává vším.

    Právě mírnost a vlídnost, s jakou vše konal, byla tím prvním, co lidi oslovilo. Když např. někdo řekne dítěti: „Musíš jít do kostela, a běda, jestli tam cekneš!“, může sice říkat pravdu – je třeba chodit na mši svatou a nerušit při ní – ale kostel a náboženský život je dítěti zprotiven a uvidíme, jak se k němu postaví v dospělosti. Lze říci třeba: „Pojďme do kostela… Podívej, ostatní jsou také potichu…“ Svatý František obhajoval svůj přístup přirovnáním ke kapce medu a sudu octa, k čemu přiletí více hmyzu…

    S trochou rozumné mírnosti a vlídnosti může člověk pro pravdu udělat více, než s množstvím žluči a hořkých slov. Pokud se ve zlé řeči sice mluví pouze pravda, šíření pravdy to neprospěje, ale uškodí. Pokud nám jde skutečně o pravdu, zvolíme takový způsob, který jejímu šíření prospěje. A po příkladu svatého Františka využijeme v rozsahu svých kompetencí tolik možností, kolik lze.

  • 22. 1. 2014: Mk 3, 1-6

    Pán Ježíš se během svého působení vícekrát setkává s bezcharakterností a zatvrzelostí. Už na začátku dnešního evangelia čteme, že na něho číhali. Takto přímý člověk nejedná. Když jim vysvětlí, jak se věci mají, nechtěli to přijmout. Charakterní člověk naopak přijme, když je mu vysvětlen jeho omyl. Nejenom, že vysvětlení nepřijali, ale ještě se zákeřně domlouvají, jak Ježíše zničit.

    Všimněme si, jak Pán Ježíš ve všech takovýchto situacích jedná. Pokud ho totiž křesťan následuje, i z tohoto si má brát příklad. Někdy mlčí, někdy trpělivě dál vysvětluje. Někdy reaguje potichu, někdy rázně. Ale nikdy nikoho neurazil, i když si možná řekneme: „Ale zasloužili by si to.“ Nikdy jimi nepohrdal, i když si možná někdo řekne: „Copak si bezcharakterní člověk zaslouží naši úctu?“ Vždycky se snaží pomoci i takovémuto člověku. My navíc nemůžeme o nikom říct, že se už nemůže změnit. To my lidé nejsme schopni posoudit. A i když podle všeho byl Jidáš zatvrzelý až do konce, přesto ani jím Pán Ježíš nepohrdl. Podívejme se, jak oslovil Jidáše v Getsemanské zahradě a jak s ním mluvil…

  • 21. 1. 2014: Svatá Anežka Římská

    Se jménem „Anežka“ si v našich zemích většinou spojíme osobu přemyslovské princezny, která se všeho vzdala, aby mohla sloužit Kristu skrze potřebné. Dnes si připomínáme Anežku Římskou, která žila ve starověku a pro křesťanskou víru a čistotu prolila svou krev.

    Obě Anežky mají mnoho společného. Zříkají se všeho a odhodlaně jdou za svým rozhodnutím. Byly sice mnohem mladší, než ti, kteří s nimi nesouhlasili, ale ve skutečnosti byly mnohem dál a jejich životní moudrost byla větší. Věk totiž není všechno. Zde pak nemá smysl cokoli vysvětlovat, nezbývá, než trpělivě snášet nepochopení s vědomím slov svatého Pavla: „Úsudek o mně /a mém konání, rozhodnutí/ patří Pánu“. Obě Anežky mohly být považovány za bláznivé, když odmítly výhodné sňatky, ale ve skutečnosti to bláznovství nebylo. Obě mohly být považovány za podivné, když mluvily o mystickém sňatku, ale ve skutečnosti to podivné nebylo. Svatá Anežka Římská mohla být považována za zvláštní, když přijala křesťanství, ale zvláštní to nebylo.

    Proto můžeme také v dnešní den prosit na přímluvu sv. Anežky Římské o milost věrně setrvat ve svém křesťanském životním rozhodnutí. Dnešní doba se totiž v mnohém podobá době pozdně-římské. Také křesťan může být považován za podivína, ale podivínem není. Víra může být v našem prostředí považována za bláznovství, ale bláznovství to není. Nezbývá, než trpělivě snášet nepochopení s vědomím zmíněných slov sv. Pavla.

  • 17. 1. 2014: Svatý Antonín Veliký

    Život svatého Antonína je příkladem vytrvalého duchovního boje. V tomto boji se jedná o to, jestli zůstaneme Bohu věrni, nebo ne. Pán Ježíš na jednom místě říká: „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ Tím, kdo nám nepřeje spásu, je ďábel. Proto nám klade různé překážky a nástrahy, abychom duchovní boj vzdali a nebyli spaseni. Co je podstatou duchovního boje? Jak již bylo naznačeno, je to boj o věrnost Bohu. Bohu jsme věrni tehdy, když se mu svým životem nevzdalujeme, ale přibližujeme. Stručně řečeno, Bohu jsme věrni, když nehřešíme, a naopak nevěrni, když hřešíme. A tak duchovní boj je bojem proti všem druhům pokušení ke hříchu a bojem o konání dobra. Tento boj bojuje každý člověk. Kdyby si v nějaké bitvě vojáci řekli: „Už jsme bojovali dost dlouho, už to stačí.“ a přestali by, víme, jak by vše dopadlo. Bitvu musí dovést do konce. Tak i naše duchovní bitva musí být vedena až do konce života. Když si bude voják připadat sám a opuštěn od velení, nebojování pro něho bude mít katastrofální důsledek. Když si v duchovním boji budeme připadat opuštěni od Boha, nebojování bude mít katastrofální důsledek. V křesťanském životě, v oné duchovní bitvě, totiž nastávají okamžiky, kdy člověk pociťuje takovou opuštěnost. Svatý Antonín měl tyto stavy dlouhá léta. Ale vytrval a v boji s pokušeními zvítězil. Když bylo po všem, ptá se: „Pane, kde jsi celou dobu byl?“ A dostává odpověď: „U tebe.“ Pocit opuštěnosti od Boha je pouze pocitem. Nezbývá, než navzdory tomu jít dál, tak jako když na člověka jdoucím tmou tunelu padne bezradnost a tíseň, má jedinou doporučeníhodnou možnost: jít dál. Jít dál a snažit se až do konce. Navzdory všem pocitům, právě v těchto okamžicích je nám Bůh nejblíže, sám nás nese a nabízí svou pomoc.

  • 15. 1. 2014: Mk 1, 29-39

    Po vykonání několika zázraků uzdravení odchází Pán Ježíš, aby se mohl věnovat modlitbě a hlásání evangelia. Když se rozhodujeme mezi dvěma věcmi a obě jsou dobré, snažíme se, pokud možno, obě dvě skloubit dohromady a ani jednu z nich nezanedbat. Občas ale nastanou situace, kdy si člověk musí vybrat pouze jednu, a druhou nechat nevykonanou. Pak – až na výjimky – platí, že to lepší nebo hodnotnější má přednost.

    V dnešním evangeliu jsme svědky upřednostnění rozjímavé modlitby před skutky tělesného milosrdenství. O modlitbě bylo napsáno mnoho. Známe rozdělení na modlitbu ústní a modlitbu potichu; modlitbu slovy a modlitbu rozjímavou, kdy člověk „jen tak“ setrvává před svatostánkem; modlitbu naučenými slovy a modlitbu vlastními slovy, a mnoho jiných druhů. Podstatné je, že pozvedneme sovu mysl k Bohu; k tomu, který je. Nejde tedy o nějaké „meditace“, jak nám je nabízejí různé východní směry. Tam se sice člověk nějak duchovně pozvedá, ale samotné „pozvednutí se k čemusi“ ještě neznamená „pozvednutí se k Bohu, který je“.

    Na jednom místě nám Písmo svaté říká: „Bez přestání se modlete.“ Pokud je to nadsázka, jedná se o výzvu k časté modlitbě. Pokud je to míněno doslovně, mohou vyvstat určité potíže. Ale když si uvědomíme, co je na modlitbě podstatné, že se jedná o pozvednutí mysli k Bohu, tyto potíže mizí: Při manuální práci může každý pozvednout svou mysl k Bohu a může v mysli pronést krátkou invokaci. Ale i když někdo dělá takovou práci, která vyžaduje naprostou soustředěnost, i tehdy může dát své práci rozměr modlitby, když např. na začátku dne vzbudí obecný úmysl, že vše bude dělat a prožívat k Boží oslavě. Tímto se dá naplnit zdánlivě nesplnitelná výzva „bez přestání se modlete“.

    To ovšem nestačí. Pán Ježíš mohl sloužit nemocným 24 hodin a přitom být myslí u svého nebeského Otce, ale nedělá to. Odchází, aby se modlil intenzivněji. Také v tomto nám dává příklad k následování. Nestačí se pouze modlit při chůzi nebo při práci. Je potřeba modlit se také intenzivně, kdy máme na modlitbu klid a můžeme se, lidově řečeno, modlit opravdu pořádně. Věnovat se Bohu zcela, ne jen tak napůl a to pouze v mysli.

    Matka Tereza z Kalkaty předčila v péči o potřebné snad všechny své současníky. A byla to právě ona, kdo kladl velký důraz na eucharistickou adoraci. A dokonce říká, že když nestíháme, máme věnovat eucharistické adoraci ještě více času, a Pán Bůh už nějak zařídí, abychom pak stíhali. Mnozí lidé toto z praxe potvrzují. Někdo by mohl říct: Proč adorovat? Vždyť v péči o nemocné se přece nepřímo věnujeme Kristu, který říká: „Cokoli jste udělali jednomu z těchto nejpotřebnějších bratří, mně jste učinili.“ Ano, říká to, ale nejedná se o bytostnou totožnost. Tato péče je určena potřebným, ale Ježíši Kristu se věnujeme skrze potřebné pouze nepřímo. Při adoraci se mu věnujeme přímo. Když se ztotožňuje s potřebnými, zůstává sám sebou, jako i oni zůstávají sami sebou. Příklad z rodiny: Otec nenechá urážet svého syna, řekne, že když někdo uráží syna, uráží jeho. Ztotožňuje se s ním, ale ne bytostně. To se projeví v přístupu k ženě. I když se otec se synem ztotožnil, vůči ženě se má jako manžel pouze on, ale syn vůči ní – navzdory otcovu ztotožnění – zůstává synem. A jako zde zůstávají manželské povinnosti vůči jednomu a mateřské povinnosti vůči druhému, tak také v péči o potřebné zůstává vedle služby Kristu nepřímo – skrze potřebné – také nutnost věnovat se mu přímo. Věnovat se Bohu v modlitbě, při níž už neděláme nic jiného.

    Svátostný život křesťana je upravován církevními přikázáními, která mají být jakýmsi vodítkem a pomocí, abychom si uchovali alespoň minimum, pokud se sami od sebe zodpovědně nerozhodneme pro opravdový a intenzivní svátostný život. Častost modlitby ale není upravována žádným církevním přikázáním. Je totiž něčím tak samozřejmým a tak osobním, že by to ani nebylo vhodné. Tím větší důraz klademe na vlastní zodpovědnost každého křesťana, který se k Bohu nejenom hlásí, ale chce s ním také být, což zde na zemi můžeme právě díky modlitbě (a svátostem).

  • 14. 1. 2014: Mk 1, 21-28

    Pán Ježíš nenechává zlého ducha, aby ústy posedlého vyznával, kým Ježíš je. Podobně svatý Pavel nesouhlasil s tím, když zlý duch ústy posedlé ženy křičel, že lidé mají uvěřit evangeliu, aby byli spaseni. Na jiném místě ale svatý Pavel rozebírá různou motivaci hlasatelů evangelia a říká, že ať už je jakákoli, hlavně že se hlásá. Není v tom rozpor? Není, protože hlásání evangelia s málo dokonalou motivací nemá žádný negativní dopad na posluchače, ale jen pozitivní. Zatímco naslouchání zlému duchu má negativní – až katastrofální dopad, i kdyby ten zlý říkal cokoliv, třeba věci samy o sobě dobré. Zde nejde pouze o to, co se říká. Ďábel je nazýván otcem lži. Klame a tím dostává člověka pod svůj vliv. Kdyby klamal pouze mluvením nepravdy, časem by nikoho neoklamal a nezískal. Proto záludně mísí pravdu s nepravdou, a teprve v konečném důsledku dojde k oklamání. Dočasně pomůže (např. nějaké mimopřirozené uzdravení u tzv. léčitelů), ale nakonec člověka tělesně možná uzdraveného získá zcela pro sebe. Člověk, který se mu vydá, ztratí věčnost. Proto ani Pán Ježíš v dnešním evangeliu, ani sv. Pavel v popisovaném příběhu nechtějí, aby zlý duch cokoli říkal, aby mu lidé jakkoli naslouchali. Evangelium – radostná Boží zvěst – nepotřebuje žádné potvrzení od zlého ducha, od ďábla, nepotřebuje pro své šíření jeho „pomoc“. Známe to z běžného života: Kolik lidí se nabízí, že nějak pomohou – a skutečně pomohou – nakonec ale člověka oberou a ten je pak na tom ještě hůře než by byl bez té „pomoci“. V duchovním životě to platí stejně.

    Odtud se dostáváme na obecnější rovinu. Svatá Terezie z Avily říká: „Bůh stačí.“ Tak jako evangelium nepotřebuje žádnou dočasnou pomoc Zlého, protože v konečném důsledku by stejně posluchačům z evangelia nic nezbylo (srov. podobenství o zrní na kraji cesty), tak také v žádné jiné oblasti nepotřebujeme dočasnou pomoc Zlého, protože v konečném důsledku bude všechno ještě horší, než by bylo bez té „pomoci“. Dobré věci užíváme a využíváme, nakolik nám pomohou k věčnému životu. Ďábel naopak závidí člověku možnost spásy a když naoko pomůže, nakonec to vede k mnohem většímu ublížení, k věčnému zavržení.

    A tak se svatou Terezií vyznejme: „Bůh stačí.“ Slovy žalmisty vyznejme: „Pouze ty jsi mým Pánem.“ Spolu se svatým Pavlem si uvědomme velikost Boží dobroty: „Jak by nám spolu s ním(Kristem) nedal také všechno ostatní?“ Nic nemějme se Zlým, ale obnovme své křestní rozhodnutí: „Zříkám se zlého ducha, všeho, co působí (i to dočasně a zdánlivě dobré); všeho, čím se pyšní. A věřím, co Pán Ježíš k věření předal“ a také touto vírou chci patřit pouze a zcela Bohu. On ať je oslaven.

  • Svátek křtu Páně – 12. 1. 2014: Mt 3, 13-17

    Pán Ježíš sestupuje do Jordánu, aby se nechal od Jana Křtitele pokřtít. I když mu to Jan rozmlouvá, na svém přání trvá. Proč se chce nechat pokřtít? Vždyť byl, stejně jako jeho Matka, bez hříchu: bez dědičného hříchu i bez jakéhokoli hříchu osobního.

    Je rozdíl mezi křtem Janovým a křtem, který známe my. Janův křest, který přijímá také Pán Ježíš, nebyl svátostí v pravém smyslu slova. Byl symbolem pokání, znamením, že se lidé chtějí navrátit k Bohu. Ježíš Kristus jako Nový Adam, nová hlava lidstva, podstupuje tento obřad. V něm se lidstvo jako celek navrací k Bohu Otci, a proto je vhodné, aby Janův křest na znamení svého vykupitelského díla přijal. Jako pastýř hledající ztracenou ovci jde až tam, kde se ovce nachází, tak také Ježíš Kristus jde tam, kde se lidstvo nachází: jde do prostředí, kde se vyznávaly hříchy, kde si lidé uvědomovali svou hříšnost, aby odtud lidstvo pozvedl a přes Kalvárii vyvedl k věčné spáse.

    Svátostný křest naproti tomu působí odpuštění hříchů. To, co Janův křest naznačoval a předpovídal, to se ve svátostném křtu uskutečňuje. Janův křest byl znamením kajícího smýšlení a touhou po návratu, svátostný křest je uskutečněním tohoto návratu; je okamžikem odpuštění hříchů. Stáváme se adoptivními Božími dětmi s právem modlitby „Otče náš“, stáváme se členy církve, stáváme se sobě bratry a sestrami, přijímáme Boží odpuštění a milost a další Boží dary.

    Když se lidé ptali papeže Jana Pavla II., co považuje za nejvýznamnější okamžik svého života, bez váhání odpověděl, že křest. Jsou známé fotografie, jak klečí v kostele v rodných Wadowicích u křtitelnice a děkuje za svůj křest. To nás vede k zamyšlení, jakou vděčnost projevujeme za křest, jak na něj vzpomínáme, jestli bereme vážně své rozhodnutí zříkat se všeho zlého a věřit, co nám Pán Ježíš k věření svěřil. A jestli zde pozorujeme nějaký nedostatek, můžeme prosit o větší sílu k plnění křestního závazku a s novým odhodláním se o to s Boží pomocí snažit. Kéž se nám to daří, k větší Boží slávě.

  • 9. 1. 2014: Mk 6, 45 – 52.

    Pán Ježíš překvapil své učedníky takovým způsobem, že křičeli strachem. Báli se, když se k nim blížil. Ale ve skutečnosti se nebáli jeho samotného, báli se své představy o něm. Se svými zkušenostmi dost dobře věděli, že se ho bát nemusí.

    V duchovním životě je to podobné. Nastanou okamžiky, kdy se Pánu Ježíši sice přibližujeme, a přesto nejsme naplněni radostí, ale strachem. Podobně jako u apoštolů je důvodem takového strachu náš vlastní výklad situace, naše vlastní lidská omezenost.

    Objektivně vzato, pro správný duchovní život není nic lepšího a jiná možnost, než být blízko Bohu skrze Ježíše Krista. Ať už je to spojeno s útěchou a radostí, nebo s dočasným strachem, jedná se o jedinou možnost, jak dosáhnout spásy k větší Boží slávě. A naopak, i kdyby člověk zakoušel příjemné „duchovní“ pocity a stavy, ale objektivně vzato by nebyl v Boží blízkosti, ale ve svém hříchu, ke spáse mu to nijak neprospěje.

    A tak nehodnoťme kvalitu svého duchovního života podle toho, co prožíváme, co si myslíme, zda máme strach nebo útěchu. Kvalitu duchovního života hodnoťme podle toho, jestli jsme ve stavu přátelství s Bohem tím, že se hříchu zbavujeme a konáme dobro, anebo zůstáváme ve stavu hříchu a tím mezi námi a Bohem trvá nepřátelství.

    Apoštolové na lodi měli strach, a po přijetí Ježíše na loď svůj strach pozbyli. I my překonáme svůj dočasný a vskutku problematický strach z přijetí Ježíše Krista jedině tím, že Ježíše přijmeme. A jak ho přijmout? Úplně jednoduše: plněním jeho vůle vyjádřené v dvojím přikázání lásky k Bohu i lidem, a také přijetím pravd víry. V tom spočívá ono zmíněné přátelství s Bohem, v tom spočívá ono „být v Boží blízkosti“. Žádné mimopřirozené praktiky a meditace, žádné „duchovní“ cviky a soustředění, ale jednoduché naplnění Božího přikázání lásky a přijetí pravd víry. Bůh totiž není žádné abstraktní Absolutno, ale konkrétní Bůh: Otec, Syn, Duch Svatý. Jemu, co v Ježíši Kristu zjevil, věříme a s vírou to naplníme při zachování lásky k Bohu a lidem. To je podstata duchovního života, ve kterém strach nakonec nebude mít žádné místo.

  • 26. 12. 2013 – Svátek sv. Štěpána

    Po Ježíšově narození slavíme svátek sv. Štěpána, mučedníka. Někdo by se mohl ptát, jestli se tím neničí vánoční radost, zda vůbec tento svátek s vánocemi nějak souvisí. V evangeliu slyšíme tvrdá slova o tom, co nastane, když lidé nepřijmou Ježíše Krista a jeho učení. Mluví se o vraždách v rámci jediné rodiny, o nenávisti a pronásledování i o potřebě vytrvat. A právě zde se ukazuje souvislost mezi Vánocemi a mučednictvím sv. Štěpána. Když se Boží Syn stal člověkem a jako Ježíš Kristus se narodil, pro nás osobně to ještě není všechno. Ještě je potřeba udělat něco z naší strany: přijmout ho. A protože v duchovním světě není žádný mezistav, ale pouze dvě možnosti, tak kdo Ježíše přijme, je s ním, je na straně dobra, je spojen s Dárcem pokoje. A kdo ho nepřijme, není spojen s Dárcem pokoje, není s Bohem, ale s Nepřítelem Boha, nešíří Boží lásku, ale to druhé, tj. ďábelskou nenávist, která se pak projeví těmi hroznými věcmi, o kterých mluví dnešní evangelium. Třetí možnosti není. Předchozí dvě mohou být uskutečněny nepřímo, nevědomě nebo v různém stupni, ale jsou to jenom tyto dvě. Proto mučednická smrt sv. Štěpána je důsledkem toho, že někteří lidé Ježíše nepřijali. Hned po slavnosti jeho narození máme mít na paměti, že je třeba přijmout ho; vzít jeho nauku vážně a ve svém životě ji naplnit.

    Všimněme si jedné věci: okamžiku odsouzení sv. Štěpána předcházela jeho dlouhá řeč, kterou Štěpánovi protivníci trpělivě poslouchali. Ale v okamžiku, kdy zmínil Ježíšovu božskou slávu, tedy nepřímo jeho božství, „všichni se na něho zuřivě vrhli“ a zabili ho. Přijetí nebo nepřijetí Ježíše Krista jako vtěleného Boha je tím rozhodujícím.

    A tak sv. Štěpán stojí na začátku řady mnoha tisíců můčedníků, kteří neváhali položit život za víru v Ježíšovo božství. Ptáme se: „Stálo jim to za to?“ „Stálo sv. Atanaziovi za to, aby kvůli Ježíšovu božství strávil desítky let ve vyhnanství?“ „Není snad jedno, čemu člověk věří?“ Podívejme se, proč jim to za to stálo, a proč není jedno, čemu člověk věří. Vezměme si následující příklad: Nikdo z nás neviděl Austrálii, pouze lidskou vírou věříme těm, kteří ji objevili nebo navštívili. Popisují, co viděli, a toto my přijímáme. Nemohu si říct: „Pro mě osobně žádná Austrálie neexistuje.“ nebo: „Pro mě osobně má tvar boty jako Itálie.“ Austrálie je taková, jaká je, a tomu je třeba věřit. Podobně je tomu s božskou vírou: Pokud je Bůh – sám o sobě, nezávislý na přání lidí – Bohem trojjediným, tak chceme-li věřit v pravého Boha, musíme v něho věřit jako v takového, jaký je, v Boha trojjediného. A proto – kvůli Bohu samotnému – věříme v božství Ježíše Krista, proto kvůli tomu stojí za to položit i svůj život. Jedná se o projev lásky. Žádný mučedník by nedokázal prolít svou krev za pravdu o Bohu, kdyby Pána Boha neměl rád, kdyby mu na něm nezáleželo. Tím nás svatí mučedníci učí, že víra a láska patří k sobě a roste-li jedna, roste také druhá.

  • Vánoční bohoslužby – souhrn a další zamyšlení

    Pán Ježíš je velkým darem pro lidstvo. O Vánocích se radujeme z jeho narození a na památku toho si také my dáváme dárky. Proč ale říkáme, že je Ježíš Kristus pro nás darem? Co pro nás jeho narození znamená? Co nám přineslo? Není narození kohokoliv jiného také stejně velkým darem? Ježíš Kristus je Boží Syn, který se stal člověkem. V něm nám Bůh dal všechno. V něm nám dal sám sebe. V něm nám také sdělil o sobě všechno, takže už není nic, co by lidstvu jako celku ještě chybělo vědět o Bohu. V jedné vánoční modlitbě se říká: „Když vidíme tvého narozeného Syna, vidíme tebe, Bože neviditelný…“ A tak skrze Ježíšovo lidství přistupujeme k jeho božství.

    Jeden autor vzpomíná na anketu, ve které byli různí lidé dotazování na svou představu Boha. Zaznívaly tam obvyklé odpovědi typu: „Absolutno, Přesahující, něco nad námi, Neuchopitelný, Vzdálený“ apod. Právě po události jeho vtělení a narození by již měly odpovědi znít jinak: Vzdálený se nám v Ježíši Kristu stal Blízkým, Přesahující se stal malým dítětem, Neznámý Známým atd. Osoba Ježíše Krista a její znalost je jediným způsobem, jak můžeme poznávat Boha v plnosti všeho, co o něm můžeme poznat. Kdo poznává Ježíše Krista, poznává Boha Otce. O Pánu Bohu víme tolik, kolik víme o Ježíši Kristu.