Ale zbav nás od zlého

Poslední prosba modlitby Páně má vztah k předchozí prosbě. Ježíš se modlil: „Neprosím tě Otče abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého.“ (Jan 17,15). Ježíš není idealista ani utopista, ale realista. Ví dobře – až příliš – o zlu ve světě a o zlém – satanovi. Je skutečně mnoho zla ve světě: mravní zlo – hříchy, fyzické zlo – nemoci, utrpení, války, hlad, smrt atd. Ten, kdo se modlí tuto prosbu, má vědět, že toto zlo nepochází od Boha, protože Bůh si přeje jen dobro, ale veškeré zlo vniká do světa a života zneužitím svobody lidské, která proti všemu logickému chce zlo a koná zlo. Je to veliké tajemství zla a zloby. Toto tajemství chápe křesťan tím více čím více chápe Ježíšovo evangelium a boj Ježíše se zlem a ďáblem. Toto tajemství zla se totiž nemůže vysvětlit bez působení démonie moci zla – satana. Zejména zločiny ve 2. světové válce např. koncentrační tábory jsou výmluvnou odpovědí, že i v civilizované společnosti tato démonie zla zůstává a ještě rafinovanější.

Ježíš nás však učí modlit se za odstranění zla a sám nám dal příklad, že se rozhorlil nad mocí hříchu, utrpení a smrti. Proti zlu Ježíš vystupoval také tak, že konal zázraky: uzdravoval, pomáhal slovem, odpouštěl hříchy, utišil bouři na moři, sytil hladové. Chtěl ukázat, že v něm je člověk silnější než zlo. V dějinách církve se setkáváme se zázraky, ve kterých ustupuje zlo dobru jak o tom svědčí doložené zázraky na poutních místech. Ježíš nás učí nejen s vírou se modlit k Otci „zbav nás od zlého“, ale také bojovat a překonávat různé zlo a to hlavně plněním pátého Božího přikázání – nezabiješ. Tímto přikázáním chrání totiž Bůh zdraví duše a těla jednotlivců i společnosti a vede ke vzájemnému odpuštění, lásce a odstraňuje každou nespravedlivost. Zejména 2.Vatikánský koncil dovedl v tomto Božím přikázání odsoudit jako zločin proti lidskosti atomové válčení, zbrojení a genocidu. Ježíš nás učí překonávat zlo a to konáním dobra: skutky tělesného a duchovního milosrdenství. Z tohoto milosrdenství se v církvi tvořily a stále uskutečňují různé sociální a charitativní ústavy, nemocnice, starobince, chudobince atd.

Ježíš ví o zlu ve světě a přece vstoupil do lidských dějin v Betlémě, kde již jako dítě se podílí na zlu kolem něho: nebylo místo pro rodiče v městečku Betlém, proto prvním obydlím je pro Ježíška jeskyně, rodiče musí utíkat před zlobou krále Heroda do Egypta. Ježíš i dále pociťuje zlo ve světě: Ježíš cítí zimu, má hlad, žízeň, je chudý a nemá kam by hlavu složil atd. Hlavně však, když přijímá lidskou zlobu při svém nespravedlivém odsouzení, při mučení bičováním, trním korunováním, ukřižováním. Ježíš právě tím, že na sobě zakoušel zlo světa, mohl také nad zlem zvítězit. Ježíš přemohl trojí zlo: hřích, utrpení a smrt a původce všeho – ďábla. Ten, kdo se stal věřící může s Ježíšem nad těmito zly vítězit. Kříž Kristův dává svým učedníkům zázračnou sílu přemáhat zlo a vítězit nad ním. Ježíš jako člověk byl jistě velmi citlivý a proto zlo ho zasahovalo velmi bolestně. Také křesťan není žádný fakír ani stoik, že by se chtěl vyžívat v utrpení ani nechce být ke zlu netečný, ale je člověkem, který ve zlu vidí zlo, cítí ho a proto Ježíš chce, aby prosil o sílu k od- stranění zla. Ježíš si přeje, aby tato prosba byla vyslovena s vírou, protože bez víry není pomoci. Zlo je možno přemoci jen s pomocí Boží, za pomoci milosti Boží.

V této prosbě se křesťan především modlí za svobodu dítěte Božího, aby nemusel otročit zlu mravnímu a zlému duchu, ale konal dobré skutky, aby dovedl správně hodnotit dobré a zlé, aby dovedl poznat zlo i v jeho převleku do roucha beránčího a aby dovedl zlu a zlému říci nekompromisně „odejdi ode mne satane.“ Modlí se za to, aby největší zlo viděl ve ztrátě víry a naděje. Křesťan vítězí v pokorné modlitbě nad hříchem, protože „pyšným se Bůh protiví, ale pokorným dává milost.“ „I kdyby tvé hříchy byly jako šarlat, zbělí jako sníh.“ (Izaiáš) Křesťan vítězí i nad nemocí a smrtí, neboť ve společenství lásky církve nachází podobnou pomoc jakou prokazoval Ježíš. Ježíš v církvi nese s člověkem jeho pozemský kříž, aby platilo „mé jho je lehké a mé břímě sladké.“ Křesťan zároveň chápe, že „utrpení tohoto času nejsou ničím proti budoucí slávě.“ Křesťané tvoří společenství víry a lásky, kde nesou břemena jeden druhého, v pří- mluvných modlitbách myslí na druhé a prosí za ně. Spoluprožívají radosti, ale zvláště bolesti druhých a jako Kristus, který „kudy chodil dobře činil“, snaží se podobně jednat i křesťané, aby tak dobrem za pomoci Boží překonávali zlo.