5. neděle v mezidobí “ A „

20. 01. 2020

Současná doba se vyznačuje v oblasti vyučování mimo jiné názornému a obrazovému vyučování, což výrazně používal ve své pedagogické praxi i Jan Amos Komenský ( kniha Orbis pictus ). Jsou známy vyučovací cykly v různých oborech na videokazetách. Pán Ježíš byl vlastně už tehdy moderní, protože užíval při předávání svého učení často obrazů a příkladů ze života. I v dnešním evangeliu užívá Ježíš přirovnání svých učedníků – tedy i nás dnešních – k soli a k světlu. I když i dnes je někdy možno slyšet z medií o škodlivosti soli, je všeobecnou stálou pravdou, že sůl dodává jídlu potřebnou chuť. Kromě toho v lidovém lékařství se používá sůl jako kloktadlo s vodou, soli se používají při koupelích. Víme, že do Mrtvého moře, které je velmi slané se chodí lidé léčit koupáním. Stejně tak jako sůl v lidském životě mají být i křesťané tou složkou společnosti, která má přispívat ke zdravému jádru společnosti, dodávat společnosti “ dobrou chuť“ tj. přinášet ji hodnoty krásné, ušlechtilé i dobré. A je tomu skutečně tak, protože kde jinde než u křesťanů se žije vědomě podle Božího zákona – desatera Božích přikázání. Nedávno řekla jedna bývalá televisní redaktorka, že stále ve svém životě dodržovala desatero Božích přikázání nebo nedávno zemřelý spisovatel dětských knížek Jaroslav Foglar řekl, že nikdy ve svém životě nelhal. Ale křesťané jako sůl mají i tu vlastnost soli, že kde je něco živého, rána – pak tam sůl pálí. I křesťané ukazují do svědomí lidí na nemoc jednotlivce nebo společnosti, dalo by se říci pálí ve svědomí – a to nemusí ani nic říkat – jen svým důsledným křesťanským, zdravým životem. Jen tam, kde je nemoc poznána může se i léčit. A to křesťané také ukazují, že lékařem je Ježíš, který dává svůj lék – milost Boží, sílu k plnění Božích přikázání, která pak nejsou těžká. Ježíš ovšem ukazuje, že víra beze skutků se podobá soli zkažené, která se pak nehodí k tomu účelu, ke kterému je určeno. A to je důležité i pro naši dobu. Lidé po nás křesťanech požadují, abychom měli takovou víru, kde se slova nerozcházejí se skutky. Je třeba dnes obojího svědectví: nestydět se vyznat slovy, že jsme křesťané, ale hlavně skutky ukazovat, že žijeme podle křesťanských zásad. Děti na př. se nestydí za to, že žijí mravně čistě, manželé, že nepodléhají módní vlně rozvodů a potratů atd. Stejně jako o soli můžeme uvažovat s Ježíšem o světle. Televize by nemohla přenášet své přenosy pořady, kdyby předměty a osoby nebyly osvětleny silným světlem reflektorů. Tak také my křesťané bychom měli být osvíceni silným světlem Pána Ježíše, který se nazval světlem, tj. vlastně jeho láskou, jeho milostí, jeho svatostí, abychom byli vidět druhými lidmi. My totiž nemáme světu ukazovat sebe, ale Ježíše Krista v nás, tedy světlo Kristovo. Proto křesťané často užívají symboliky světla na př. při Hromnicích, kdy drží svíci hořící nebo svíci na Bílou sobotu anebo při křtu, případně při 1. svatém přijímání. Vždy tato svíce představuje Ježíše Krista a jeho světlo v nás. I 2. Vatikánský koncil nadepsal jeden dekret Světlo národů, ve kterém mimo jiné se píše, že všichni křesťané počínaje papežem, biskupy a kněžími, řeholníky i laiky – muži, ženami i dětmi mají být světlem národů a ohlásil všeobecné povolání ke svatosti. Skutečně – jen ten, kdo je více svatý, tím více svítí. Jedna kniha životopisů svatých se také nazývá příhodně Naše světla. Viděli jsme možná film o Janě z Arku – světici z Francie – a jistě v tomto filmu každý z nás mohl poznat, kdo byl světlem a kdo tmou. Jana z Arku byla rozhodně světlem, naopak chamtiví a pyšní, tvrdí hodnostáři byli tmou. Nestyďme se proto za to, že jsme solí a světlem, nestyďme se za to, že jsme křesťané, nestyďme se za to, že jsme ctnostní, hodní, dobří, svatí, vždyť kde je světlo tam je také život. A kdo na zemi bude ve světle Božího života ten jednou uvidí i ve světle Božím Ježíše tváří v tvář. Amen.